14. Tiptoe: Zásah pane.

„Co to je?“ Rozespale jsem si protřela oči a prokašlala si hlas. S Roxy jsme ležely na chatě v posteli. Vzbudila jsem se vlastně na dotěrné klepání. „Kašli na to. Určitě po nás chcou oběd.“ Otočila se ke mně zády a přetáhla si svou sametovou masku přes oči. Trošku jsem se bála, ale nedalo mi to a natáhla jsem si legíny a nazula boty. Vlasy jsem si stáhla do culíku gumičkou, co jsem měla na zápěstí, aby mi nepadali do očí. Pootvírala jsem si všechny dveře až k těm vchodovým. Neprošly jsme tudy od doby, co jsme přijely. Rozespale jsem se podívala z prosklené předsíně, kdo před dveřmi stojí. Realita mě zruinovala. Zbrkle jsem se přitiskla ke zdi. Najednou jsem dostala dávku energie. Co tady sakra dělá moje máti s bráchou?! Snažila jsem se přitlačit ke zdi co nejvíc, aby mě nikdo neviděl. Nevěděla jsem co dělat. Snad sprintem jsem doběhla k Roxy. „Rox! Matka je tady! Ukliď to tady! FOFREM!“ Hodila jsem tričko ze stolku do skříně a běžela jsem zpět ke dveřím. SAKRA! Dýcháme. Dýcháme. Pomalu jsem otočila klíčkem v zámku a v ten moment se dveře rozletěli. „No konečně miláčku! Co ti to tak trvalo? A co to máš s nosem?!“ Máma mě objala a dala pusu na obě tváře. „Čauvec!“ Brácha mi jen zamával rukou. „Co tady děláte? A ten nos, no vrazila jsem do dveří a zlomený. Ale neboj! Jely jsme za doktorem a je to v cajku!“ Snažila jsem se o nenucený tón. „Táta jen služebně na dva dny do Birminghamu a tak jsme přijeli s Tobym! No dobře, pokud to nebolí. Taky jsem si zamlada zlomila nos, na kole. A kde máš Roxy?“ Vzala z prahu malý kufr a zavřela za sebou dveře. Moje máma je dost zajímavě oblíkaná. Měla na sobě volné vlající šaty po kotníky a hnědé gladiátorky. Má prostě styl. Na rozdíl od bratra, který na sobě měl barevné křiklavé šortky a hnědé tričko plus žluté Vansky. Nikdy se nepoučí. „Roxy je v ložnici.“ Opatrně jsem odklopila dveře do kuchyně. Máma nadšeně vešla a dávala si brýle pryč z očí. Toby se vecpal předemne a šel za ní. Drzoun. „Dobrý ráno Gino!“ Roxy s rozcuchanou hlavou vylezla z ložnice a zavřela pohotově dveře. Pane Bože na nebesích pomož! Máma ze všeho nejvíce nesnáší nepořádek a neuspořádanost. A přes to se takhle Toby obléká. Nespravedlnost. „Roxy!“ Dala jí pusu na obě tváře jako mě. Brala ji jako druhou dceru. „Jak se máte?“ zeptala se jí Roxy s trochou obav v hlase. Nenápadně ukázala prstem na ložnici a udělala na mě výhružný pohled. Ajajaj. „Um..jdu se převléct. Co kdybyste si udělali letní drink v kuchyni?“ Roxy povzbudivě popohnala rodinu do kuchyně a já zajela do ložnice. Všude bylo oblečení a drobky od sušenek. Prázdné flašky ledového čaje a poloprázdná flaška vodky. Sakra. To je první. Otevřela jsem skříň a nacpala vodku mezi moje věci. Plastové flašky od čaje jsem hodila pod postel a oblečení rychle poskládala do spodních polic skříně. Roxy akorát ustlala postel a utřela ten oslintaný flek na okně, co tady udělal Louis. Neptejte se proč. Dobře, drobky bude muset máma přežít. Převlékla jsem se do něčeho jiného a vrátila jsem se zpátky do kuchyně. Máma se s Roxy právě něčemu hrozně smála a Toby se nimral v talířku sušenek a v puse měl brčko od koktejlu. „Dáš si taky Car?“ zeptala se mně Roxy a dolívala mámě drink do sklenice. „Um… nejspíš ne. Díky.“ „Tak povídejte děvčata! Jak si to užíváte?“ „Jo mami, je to boží takhle samy dvě.“ Poslední slovo jsem obzvlášť zvýraznila, ale máma to nějak nepochytila. Roxy se snažila nesmát a tak si skousla tváře. Zachovávala jsem si totálně chladnou tvář. „To jsem ráda holky, že si to užíváte. Zasvětíte nás do toho na tyhle dva dny, že ano?“ Roxy se zářivě usmála. „Ale jistě Gino. Velice rády!“ Podívala se na mě se zdviženým obočím a úsměvem. Tiše jsem se zasmála. „To jsem ráda.“ „Jo, jsem hrozně rád, že tady budu s dvouma přerostýma pubertálníma blbkama!“ Toby z celé situace byl zřejmě nejméně nadšený. „Zklapni Toby!“ ukázala jsem na něho prstem. Máma se zamračila, ale hned se zase rozzářila. „Tak co tady celé dny děláte?“ „No…umm….hledáme…umm…maliny a ummm taky..taky děláme aerobik na zahradě.“ Co jí asi tak říct. Jo mami, potkaly jsme tady nejznámější boyband a teď jsme budoucí kamarádi a spíme v jejich Vile? To asi ne. „To je božské! Božské! Udržovat si svěží vzhled!“ Zatleskala si máma. „Jo, vzhled.“ Dlaň jsem si položila na moje břicho. Vzhled. „Jsem unavená z cesty. Jdu si na chvíli zdřímnout.“ Ajeje. Teď to přijde. S Roxy jsme pomalu šli za mámou k ložnici. „Ale děvčata! Nevíte co je vysavač? Hned jak si odpočinu to tady vypulíruju!“ Sedla si na postel a sundala si boty, přetáhla si šaty přes hlavu. Bože, trapas.

Vydechla jsem si. „Co budem dělat? Kluci říkali, že přijdou odpoledne! Musíme je nějak…varovat!“ šeptem jsme na sebe mluvili dál od mámy a bratra. „Zaběhni tam. Počkám tady s Tobym a naučím ho třeba..plíct copánky ale pohni si. Až Gina usne tak tam vlítnu a uklidím všechno. Kde je ta vodka?“ „Ve skříni u triček. Mám tam ale boty! Zaklepu a prostě řeknu, že tam mám boty a chci jít pro maliny jo?“ „Jo. Jdi.“ Zaklepala jsem na mámu. Pozvala mě dovnitř a já si vzala boty. Nic nezaznamenala. Super. Roxy si už s Tobym povídala, i když on o to zájem moc neměl. Navlékla jsem si ponožky a bílé Keds. Super výběr na běh lesem. Vylezla jsem oknem, aby nikdo nic nepoznal, a už jsem letěla přes les. Dobře, neletěla. Po pár metrech běhu jsem byla mrtvá. Stejně jako moje kondička. Nějak jsem se dostala k Vile a bez výčitek jsem vběhla do dveří. „KLUCI?!“ Vyhýbala jsem se mokrým kalužím na zemi. Kde se tady vzali? „Caramel?“ V kuchyni byl Louis a něco kuchtil. „Louisi! Moje máti přijela! Nemůže na vás přijít! Zabila by nás obě na místě a i vás! O můj bože skonám!“ Byla jsem na konci své cesty. Jestli na to máma přijde. Jsem pod hlínou. „Proč je tady tvoje máma?“ Zachovával až moc klidný tón a nadále krájel sýr. „TO. JÁ. SAKRA. NEVÍM!“ „Co se děje?“ Ze zahrady vešel do domu Harry. „Caramelina maminka přijela na obhlídku. Nemáme dělat bordel a nemáme k nim chodit. Proč bychom tam chodili?“ „Prostě se držte tady v domě prosím. Je tady na dva dny. Další informace dodám příště. Musím jít. Mějte se a držte mi palce a uklízejte!“ Mluvila jsem s vyvalenýma očima a hned jsem se otočila a běžela zase zpět. Fucking crazy. 

S Roxy jsme se zašili na zahradu mimo dosah oken. Toby hrál nějaké hry na svém hracím přístroji. Takové to ovládání, jako mobil. „Takže! Upozornila jsem je, ať k nám nechodí, nedělají rámus a neřvou. Všechno je slyšet. Máma zítra odjede, ale stejně je to hrozný. Nevím, co mám dělat. Co když najde naše zásoby vodky? Nedokáže pochopit, že jsem už dospělá! Teda skoro.“ „Klid Car. Prostě se budeme chovat normálně. Snad tam ti nic neudělají. PANEBOŽE MÁME ZA BARÁKEM CELOSVĚTOVÉ CELEBRITY!“ Trochu jsem se lekla, jak to Roxy zařvala. „Drž hubu. Vzbudíš mámu. Nechci, aby měla blbou náladu a byla rozhozená z každýho drobku v baráku. Uklidila si to?“ Roxy horlivě přikyvovala. „Dobře. Budeme se prostě tvářit, že nás to tady ohromě baví společně a uděláme třeba puding, abychom je zabavili a nešli třeba na vycházku do lesa!“ Nebyl to nejlepší nápad ale za pokus to stálo. „Kde je ta vodka?“ otočila jsem se ještě, když jsme obcházeli barák. „V pračce,“ řekla Roxy jako světová hvězda. Udiveně jsem zvedla obočí. „Okej tak hlavně ať tam nechodí.“ Zmateně jsem se otočila a hledala správnou stranu domu.

„Vstávej mami! Už je ráno! Měli byste vyrazit, ať stihnete tátu na letišti!“ Vletěla jsem do ložnice, kde spala máma s Roxy a Tobym, protože jsem já musela spát v obýváku. Nespravedlnost. Sedla jsem si na kraj postele a odkopla jsem boty, které jsem měla na tu sekundovou cestu z obýváku sem. „Zlatíčko. Táta si umí chytit taxík.“ Ale mami! Nechápeš, že chci, aby si vypadla co nejdřív? A vlastně jsem nechápala, proč táta letěl do Birminghamu, když by to měl rychlejší autem. My tady trčíme v severním Walesu a nikdo nám nepřistaví vrtulník, když chceme jet nakoupit. „Hej mami? Jak jste se sem vlastně dostali? Autem?“ Otočila jsem trup na bok, abych na ni viděla a sundávala jsem si ponožky. Roxy ležela na břiše a tak mi umožňovala jen málo prostoru na sezení. Jako obvykle. „No jistě že autem. Ráda bych stihla jít na houby. Tady rostou krásné kousky a u nás to není nic moc.“ Zamrzla jsem na místě a skoro sem přestala dýchat. Máma jde do lesa. Na houby. Katastrofa. Nesmí na nic přijít. Roxy si opatrně odklopila polštář, pod kterým měla hlavu, a vystrašeně se na mě podívala. Pohled jsem jí opětovala a skousla jsem si silně spodní ret. „Jako hned? Víš kolik je tady…uhm…lišek! Samý lišky mami, no jo. Neměla bys tam chodit. Fakt ne. Lišky dokážou bejt zákeřný svině! Teda taky zákeřný NA svině a tou sviní nemyslím tebe!“ Díky bohu že máma je na moje řeči už zvyklá. „Neboj, miláčku. Já jsem vycvičená na takovéhle situace. Nepamatuješ si, jak jsem na baseballu trefila pálkou toho hráče za mnou? Myslím, že tady táta někde má pálky.“ Ruku jsem si přiložila utrápeně na čelo, jako bych se clonila před sluncem a sklonila jsem hlavu. Trapná máma. Co teď asi mám dělat? Co když na někoho z NICH narazí v lese? Co pak? Budeme se tvářit, že jsme o sobě jakože nevěděli? Blbost. BL. BOST! Máma se sbalila a šla do koupelny. Kéž by šla už pryč úplně. „Tak jo, fajn, dobře.“ Chodila jsem po pokoji a snažila jsem se telepaticky spojit s Vilou, abych je upozornila, že se mají zamknout anebo spíš použít kouzlo na neviditelnosti. Teď už jen doufat, aby šla na jinou stranu. Roxy si sedla na kraj postele a já vedle ní. Koukali jsme oknem ven. „Jsme totálně v prdeli.“ Jop. Přikývla jsem. 

Celé odpoledne jsme křečovitě seděly na zahradě a čekaly na znamení z nebe nebo nevím na co. Nemluvili jsme, jen čekali, co se stane. Najednou se ozval výkřik a já hned věděla, že to je máma. PANEBOŽE! Přišla na to! Umřeme! Pod černou zem nás zakope obě! Upřímnou soustrast. Díky, i tobě. Z lesa směrem od Vily vyběhla máti a hrozně řvala. „A je po nás!“ Jo, Roxy má pravdu. Je po nás. „Carmel! Carmel! Něco mě bodlo!“ Běžela k nám s košíkem hub a kličkovala zahradou. „Dívejte!“ Zapíchla prst do svého stehna v obtažených šortkách. Byl tam velký zelený flek. Co to…? Roxy mi něco šeptala zatím, co si máma snažila otřít nohu. „Cože?“ otočila jsem se na Rox. „Paintballová barva!“ naznačila skoro neslyšitelně rty. Jasně! Ti blázni si šli hrát paintball. Zabít! Ne, to by mohl být dost velký problém se soudem a to nikdo z nás nechce. I když by se to mohlo svést na lišky. „Mami, to je jen barva. Natírá se na stromy, aby odehnali zvěř a neokusovali je. Já ti to říkala. Lišky! Lišky everywhere!“ S vykulenýma očima jsem jí vysvětlovala vymyšlenou situaci. „Ale to přišlo tak nečekaně! A bolí to! Budu tam mít modřinu! Jak mám potom jít na večírek Kendry?! Mám skvělé koktejlové šaty a tohle mi to kazí!“ oběma rukama ukázala na vystrčené stehno. Bez kombinézy se jí tam začne rýsovat pořádná modřina, to má pravdu. „Donesu ti na to mražený hrášek.“ Roxy se vždycky vytratí rychle. Aaaaaa! „A cos nasbírala?“ Nahlédla jsem do košíku, ale spíš jsem si myslela, že polovinu košíku rozházela tím šíleným přespolním během. „Něco jsem našla ale toto! To se tady nikdy nedělalo. Natírat stromy aby stříleli barvu!“ Pobaveně jsem se podívala ještě jednou na barevnou skvrnu. „Jenom ses otřela o strom a to prostě vyvolá bolest i pro lišky víš, tak to je.“ Snažila jsem se znít v této konverzaci profesionálně. Ty hodiny herectví mi prospěly. „No dobrá tak já se skočím osprchovat a s Tobym vyrazíme. Ještě bych dostala další ránu pro lišky!“ Byla tak vystrašená, že mi vážně uvěřila. A tomu jsem zase nevěřila já. Když jsem byla na zahradě sama, zasmála jsem se a šla zase do domu. Vtipná jsme to rodina.

Omlouvám se že tahle kapitola není moc věnovaná 1D ale mě se líbí a je vtipná (haha prostě mě baví) Lajkněte naši stránku na fb kde budou novinky atd. http://www.facebook.com/pages/Fanfction-about-One-Direction-blog/122609477899639 

Vím, že sem neurčila limit komentářu do 13. ale celkem mě zklamali dva :( A to samé k nové jednodílovce, kterou najdete TADY. Byla bych ráda za komentář :) A taky dejte vědět co by ste si přáli k naší oslavě 3000 zhlédnutí blogu :3 Je to asi pár příspěvku podemnou :D Díky :)

-Cath .xx