20. Tiptoe: Downtown

JUBILEUM! 20. kapitola je na světe! Doufám, že tady budou aspoň 3 komentáře od jiných lidí. Fakt mě to štve ale prostě mě psaní baví a nejde s tím přestat ;D A zapněte si písničky, zase jedna písničková kapitola. Dodává to atmošku :3 Kapitole moje oblíbená a snažila jsem se ji udělat o něco lepší než ostatní, nevím jestli se povedlo. Snad ano. Díky za reakce a komentáře :) -Cath

Po bezpečném připravení, namaskování a sbalení potřebných věcí, jsme se naskládali do auta. Teda spíš všichni chtěli zkusit jízdu v kufru, a proto jsem zůstala před autem stát jen já.
„Ale no táák!“ Pohodila jsem rukama do vzduchu, až mi vyletěla i kabelka ze zápěstí. Stihla jsem ji zachytit ve vzduchu. Naštěstí, jinak by skončila pohřbená v trávě mezi mravenci. „Promiň Car. Ale já nemůžu řídit. Nemám brýle!“ zakřičela na mě Roxy a z kufru se celkově ozývali tupé zvuky. „Já taky nemám brýýýýýle!“ „Jak říkají! Brýle jsou důležitý!“ Všichni se chytli jedné výmluvy. Jakoby si nemohli vymyslet svou vlastní. Ti mají vážně velkou fantazii. Tleskám. Absurdně jsem zakroutila hlavou a prudce ohodila kabelku na sedadlo spolujezdce. Zapomněla jsem na Polaroid, který v ní chrápal. Snad se mu nic nestalo. Obešla jsem autíčko až ke kufru a zatáhla dveře, na ty všechny narvané.
„Moment! Já tady nebudu. Počkej! Au! Liame pust mou nohu! Nialle! Nerozhazuj tady t preclíky! Mám je rád! Dej to sem! Dej to sem, Nialle!“ Neviděla jsem dovnitř, byla tam totální tma, ale za moment už se ven cpala Harryho kudrnatá hlava. „Díky!“ Zatvářila jsem se sarkasticky a obešla to zase zpět do kabiny řidiče. Sedla jsem si na sedadlo. Žádné pásy? Aha, tak jo. Snad nám to policie odpustí, když uvidí 1D. Kabelku jsem hodila mezi sedadla, abych udělala Harrymu místo. Podle instruktáže Tucka jsem úspěšně nastartovala a otočila se na louce.
„Jak dlouho máš řidičák?“ zeptal se Harry jen tak pro info.
„Dva roky. Jsem skvělý řidič, Harry. Nemusíš se bát, ale zpátky v tom nejedu. S tím nepočítej.“ 
„Vezmu to zpátky. Předpokládám, že se všichni zlijou do něma.“
„Dneska nehodláš pít?“ Skrčila jsem obočí a podívala se na něho mezi mou Rallye Wales.
„Ne, nechci. Nejsem takovej ožrala jako ostatní, obejdeme-li Liama.“
„Aha, bod pro mě. Je to na tobě.“ Vážně to nejde, kličkovat mezi trávou na louce. Tohle už nikdy neřídím. NIKDY. Rallye Wales neúspěšná.

„Tak jo, vstáváme!“ Zaparkovala jsem před nějakou dobře vypadající restaurací v nejbližším městě. Zabouchala jsem na stěnu za našimi hlavami, aby se ti vzadu uvědomili. Měla jsem takový plán, že si skočíme do restaurace, po nespočetných množstvích kuřete na milion a jeden způsobu od Zaynera, a potom skočíme do víru nějaké pařby. Liam a Harry si asi půjdou natáhnout šunky někam do kina. Abstinenti. Přehodila jsem si kabelku přes rameno a Harry mezitím otevřel kufrové dveře na Panzani autě. Dobře, z blízka ta restaurace nevypadala zas tak dobře. „Dneska to je na Zayna. Za ty ohavný kuřata!“ Jop, všichni souhlasili. Dokonce i Zayn. Myslím, že nikdo z nich nemá problém zaplatit jednu večeři pro sedm. Kostkované ubrusy a skleněné kořenky na stole. Klasická americká restaurace. Ve Walesu. Sedli jsme si do nejzapadlejšího koutu, aby je i s přestrojením nepoznali. Tak ještě jednou. Nevypadalo to tak hezky, jako na první pohled. Byl to spíš bufet. Určitě to byl bufet. Hranolky a hamburger v plastovém pleteném košíku vystlaném kostkovaným nebo žlutým ubrouskem. Litrová váza na colu s brčkem a jako dezert cheescake. Chci si tohle někdy dopřát přímo v Americe. Všichni ládují burgry a tuny hranolek. Louis už šel pětkrát na záchod, protože vypil celou litrovou vázu asi třikrát. Klidný večer, jako ve Vile, akorát ve společnosti servírky. Nikdo jiný se v podniku neobjevil za celý podvečer.
„Jsem přesvědčen, že Roxy umí lepší burgry. Ale nebudeme to tady rozebírat,“ šeptal nám nakloněn přes stůl Louis. Souhlasně jsem přikyvovala hlavou a prsty si cpala do pusy zbytek mega hamburgeru. Všichni jedli jako prasata, tak proč ne já? Jsem dáma, ale dneska ne.

Bar, kam jsme měli namířeno, se jmenoval Guru Guru. Nejdřív mě napadlo, jestli to není gay bar. Nebyl. Doufám. Dost jsme pili a Liam s Harrym jen seděli v boxu. Tančila jsem se Zaynem jako nějaká prostitutka, ale on mi to dovolil! Divím se. Ale tehdy mi to špatné nepřišlo. Drink za drinkem, tanec za tancem. Moc jsem si chtěla zatančit s Liamem ale on nechtěl. To mě totálně dopálilo. Proto jsem se tak vložila do tance se Zaynem a Louisem. S Roxy jsme si je střídali. Niall seděl na baru a pil hádejte co! Pivo. Je na pivě závislý. Jsem si tím naprosto jistá! Ale já se do toho s ním už nezapojím! Nikdy mě nevtáhne do Fify a piva! A vlastně si toho od té chvíle moc nepamatuju. Skoro nic. Vůbec nic…
http://www.youtube.com/watch?v=Qhko4VVx_w8 

Možná mě ten večer tak zmohl, že jsem prostě nemohla ani sedět normálně. Opřená hlavou o okýnko, ve kterém se míhala pouliční světla městečka. Bylo to jako z nějakého videoklipu. Jako speciální podmaz nám hrálo Tuckerovo CD Coldplay. Bála jsem se, že než to Harry odřídí do Vily, budou vzadu všichni tuhý. Ale rozhodně to bylo fajn. Špičkou boty jsem si stáhla tu druhou a naopak. Vážně mě bolely nohy. Vyhodila jsem si je na vysokou palubní desku, která se pomalu rozpadala. Světla mi vždy na okamžik posvítila na nohy a vytvořila zvětšující se stín ve vnitřku auta. Z té podivné polohy mě začal bolet krk a tak jsem si hlavu opřela o něco za ní. Asi to byla jakoby zeď na předěl kufru a předku. Procvičovala jsem si prsty na nohách, aby se mi uvolnily. Vzpomněla jsem si, že jsem chtěla napsat Mirandě. Zahrála jsem si v kabelce na ‚Hledá se Nemo‘ a vytáhla jsem obitý Iphone. S potěšením jsem zjistila, že je zde plný signál a otevřela si zprávy. Rolovala jsem prstem dolů, abych našla Mirandu. Byla až pod nespočetným množstvím adresátů. Máma, táta, bratr, Roxy, Gio, Jj, operátor… Otevřela jsem složku s našimi zprávami a klikla jsem do okýnka na psaní nové. Najednou mi do očí padla zelená zpráva, co jsem jí naposled napsala já. Stálo tam „Sunshine tonight! Chybíš mi!“ Zpráva ze dne 4.7. To jsme ještě neznaly 1D. Na tváři se mi udělal smutný úsměv a klikla jsem zpátky do pole se zprávami. Rozjela jsem se až nahoru k naší první zprávě, co mám. Ta první byla moje. „Hej, nový číslo! Cítím se jak tajnej agent. Car, xx“ Panebože byla jsem tak trapná. Takový nával nostalgie.  Miranda mi na to odepsala „Běž do prdele, jak si mám asi pamatovat tvoje už asi pátý číslo? Thumbs down Car!“ Zasmála jsem se. Miranda má dost zvláštní styl psaní smsek. Harry se na mě rychle otočil, ale já mu nevěnovala pozornost. Četla jsem si každou naši další zprávu. Bavily jsme se o všem možném. I o tom, jaké burrito mám Tobymu koupit na večeři v mexické restauraci u nás na rohu. Miranda mi poradila, že to je jedno, ale mám do toho nasypat uspávací prášek. Možná měla pravdu. Po téhle večeři jsme se kvůli Tobymu nedostali na záchod celý týden. Od té doby nechodím do mexické restaurace pro večeři já, nýbrž táta. Aspoň na mě nekoukají ti úchylní Japonci odnaproti. Mexická a japonská restaurace naproti sobě. To je teda systém. Já si vždycky střihnu s Mirandou, kam zrovna půjdeme. Miluju obě. Miranda má radši japonskou.
Po dočtení všech zpráv jsem konečně klikla do okýnka pro novou. Přemýšlela jsem, co napsat. Prsty čekaly na pokyn od mozku, ale nějak nepřicházel. Bylo by blbé napsat zase, že mi chybí? Když mi na to ani neodepsala? Sice máma říkala, že mi taky psala a zprávy mi nedošly. Miranda mě snad pochopí. Nic jiného mi nezbylo. „Chybíš mi.“ To bylo jediné, co zpráva obsahovala. Hluboce jsem se nadechla a kliknutím na knoflík na vrchu Iphonu obrazovka ztmavla. Možná na moment mě napadlo, že jsem radši měla vzít Mirandu. Teď by tady byla se mnou a pro mě. Ne jako Roxy. Tohle myšlení mě ale hned opustilo. Roxy se pro tohle hodí tisíckrát víc a právě teď ji chci obejmout. Mobil jsem upustila do kabelky a znova jsem se pohodlně opřela do extrémně nepohodlného sedadla. 

http://www.youtube.com/watch?v=J6ZWlDks0nQ     

 Začala hrát písnička Paradise. Snad jediná, kterou od Coldplay znám i po názvu. Potichu jsem si pohmkávala melodii a pohybovala nohama na desce do rytmu. Natáhla jsem se po otočném knoflíku a zvýšila hlasitost asi na desítku. Harry se podezíravě usmál, ale kontakt očí udržoval s plnou čarou na silnici.
„Co je?!“ vyjekla jsem na něho a zasmála jsem se. Podíval se na mě s úsměvem a pokroutil hlavou, jakože nic. Nechápavě jsem ho skenovala, ale potom jsem se natočila víc k němu. Jelikož tady v tom autě nebyly pásy, bylo to jednoduché, i když protizákonné. Nenápadně jsem sledovala, jak si Harry potichu zpívá refrén.
„Para-para-paradise!“ začala jsem zpívat nahlas. Teda nebyl to zpěv. Ale moje nálada to umožňovala. První refrén jsem měla na svých bedrech já, ale hned ten další se přidal i on. Zase náš další pomyslný duet. Zbytek písničky ani jeden z nás neznal. Přišla na řadu improvizace. Nevím, proč se cítím s Harrym tak dobře u zpěvu. Je prostě ideální zpěvácký partner si myslím. S Liamem jsem tu příležitost bohužel neměla. S Liamem bych si ráda zazpívala a vlastně cokoliv. S Liamem bych jedla, pila, běhala, chodila na záchod. Ne, to bych asi zvládla sama a on taky. To vynecháme. Ale jinak určitě všechno. Potichu jsme zpívali i další refrén a já napodobovala melodii zajímavými zvuky. Jako každý náš duet. Nemůžu říct, že je Harry lepší než Niall ale je na třetím místě. Liam je samozřejmě první místo. Čtvrtý oblíbený je Zayner a poslední je Louis. Pokazil si to u mě se svým velkým kamarádstvím s Roxy. Posunula jsem ho na nejspodnější příčku, na které spočíval imaginární člen kapely, Sam. Nevím proč Sam, ale musel tam být někdo na konci a nemohl to být nikdo z 1D. To by bylo hrubé. Sam byl poslední a já mohla všem říkat, že nejsou poslední. Sam teď ale zmizel a poslední je Louis. Zaslouží si to. Okrádač přátelství. Ne, vážně dělám si srandu. Louis je fajn a Roxy je taky fajn. Jen se mnou denně prohodí tak dva rozhovory o něčem nepodstatném. Naše přátelství vyžaduje více! Poslední refrén už byl konečný bod naší pěvecké kariéry (teda té mé). Čekala nás hodinová cesta k Vile. Ještě jsem stihla podat Harrymu vlhčený ubrousek, aby si setřel knír, který jsem mu nakreslila tužkou na oči, a usnula jsem naložená v mini autě.