21. Tiptoe: Kdo nás sleduje?

Donucena k další kapitole! Samozřejmě ji chci věnovat mé věrné čtenářce Lucce :3 Řítím se do něčeho o čem nic nevím, ohledně Tiptoe, takže doufám, že se vám to pořád líbí :) A nový trailer! Zanechte mi komentář co si myslíte, jak se to bude dál vyvíjet a jak na vás udělali dojem ty trailery. (Druhý najdete TADY) Vážně jsem vždycky hrozně moc šťastná z každého komentáře :) děkuju za všechno - Cath xx

„Hey, Car! Vzbuď se! Nechceš spát v autě, ne?“ Harry se mnou zacloumal, až jsem skoro vypadla dveřmi z auta ven.
„Mmm..odnes mně,“ zamumlala jsem a oči nechala pořád zavřené.
„Všechny vás budu nosit do baráku!“ Otevřela jsem rozespale oči a zaostřila na Harryho. Vypadal ospale a vlasy měl shrnuté z čela gumovou čelenkou. Jak roztomilé.
„Skvělý styl. Ale proč mají ostatní privilegia? Já chci být taky odnesena.“ Harry vzdechl a protřel si oči prsty.
„Okej, tak počkej,“ řekl utrápeně a odešel. Znovu jsem zavřela oči a přehodila přes sebe mou bundu.
„Ahoj Car. Můžeš aspoň trochu spolupracovat a chytit se mě kolem krku?“ V mém polospánku jsem jenom přikývla. Věděla jsem, že to je Liam a povědomě jsem se usmívala a radovala. Vzal mě jako nevěstu a já se ho pevně chytila kolem krku. Nos jsem přitiskla k jeho klíční kosti. Ach, tak hezky voněl!
„Carmel! To lechtá! CAR!“ smál se a snažil se mě setřást. Povolila jsem stisk a položila se mu na hruď tváří.
„Díky,“ zašeptal a já se usmála. Najednou mě nechtěl rušit ve spaní, jo? To jsem si to mohla rovnou odšlápnout sama. I když mě Liamova přítomnost moc těší, dost špatně mě drží. Amatér. Nikdy nenesl holku? Doufám, že ne a já jsem ta první. Cítím se jako Obama. Jedinečná a úžasná. Myslím, že se se mnou skoro vyboural na schodech. Ale jinak naše společná jízda proběhla v pořádku a v duchu čichání k jeho krku. Mmm. Nechtěla jsem se ho už nikdy pustit. Bylo to tak příjemné. Položil mě na postel a já jsem ho pořád držela kolem krku, nejpevněji, jak jsem mohla. Bylo to lehce trapné, ale to jsem nevěděla.
„Car, pust mně. Nejsem plyšovej medvěd.  Jsem fakt unavenej. Zítra budeš běhat po domě a říkat, jak ses ztrapnila. Uvidíš, že jo. Vždycky to děláš a taky říkáš něco o pravidlech chování k celebritě. Dost tě nechápu, ale seš jiná. To se mi líbí. Zbožňuju to. Hele fakt musím jít.“ Nechtěla jsem ho pustit, i když jsem si v mysli hrozně moc nadávala. Tělo a mozek nespolupracovaly. Měl pravdu. Zítra to bude trapné a budu tady běhat, jako vždy. Vím, že jsme přátele a měla bych se cítit uvolněně, ale přece jenom to jsou 1D, bože! Liam odtrhnul moje ruce od jeho krku a ztratili jsme kontakt. Snažil se jemně, ale stejně mi to srdečně ublížilo. Když vás váš idol takhle odstrčí, jenom proto, že se mu chce spát, i když neví o vašich citech, a pravděpodobně se o nich nikdy nedozví.
„Obstarám ti medvídka, ale teď musím jít za Rox. Je totálně na kaši a nedokáže vyjít schody a Harry odmítá všechno. Dobrou Car.“ Odhrnul mi vlasy z očí a odešel. TRAPÁK! Hezkej trapák. Zrada, že jde za Roxy. Já jsem přece taky opilá! Proč nepomáhá mně? Zrada! Zrada! Zrada! Oči jsem nechávala spát. Bylo to divné. Něco jako mikrospánek? Slyším, vnímám, ale nevidím a nedokážu reagovat. Prostě jsem ležela, Jako bych spala, ale moje mysl pracovala na sto procent. Zní to jako klišé, zamilovat se. Ale ano, zní! A je to tak. Teď se zamilovává každý, že jo? Nechtěla jsem být jako ostatní a tím nechci říct, že se chci stát protestantkou proti zamilovanosti nebo tak. Prostě v tom nechci pokračovat a tak budu muset udělat něco silného. Co mě posune dál a budu Liama brát pouze jako sexy perfektního kluka od vedle. Od vedle z One Direction. Známe 1D, to je prostě zážitek. Nemusím ještě k tomu být tak zabouchnutá. Stane se z něho kamarád. A nic nikdy víc. Musím se naučit ovládat vlastní život. Nesmím pořád ztrácet kontrolu nad vším, co se děje. Možná to byla chyba jet sem na prázdniny. Ne, nad tím nechci přemýšlet. Je to prostě tak a nic se nedá vrátit. A budu se s tím muset vyrovnat a hlavně si dát velkou čokoládu, hned ráno. Takže dobrou, Car!

Louis: Včerejší noc mi fakt dala zabrat. Vypařit se do města byl nejlepší nápad. Nezávisle si užívat. Ožrat se a vyplavit emoce na parketu. Jako neobvykle jsem vstal takhle brzo, mezi prvníma. Zayner spí vlastně pořád, ale proč bych se o to měl zajímat? Je tady hrozná nuda a dá se jedině spát. Chtělo by to další zápas v paintballu.
„Dobrý ráno!“ zvolal jsem v obýváku.
„Božínku! Ještě tady jedna fotka! Prosím Louisi!“ Byl tady nějakej potrhlej chlápek s digitálním foťákem.
„Kdo to sakra je?“ Ukázal jsem na něj prstem a podíval jsem se na Liama.
„Tuckere, Louis. Louisi, Tucker, náš dodavatel.“ Liam nezněl nadšeně. A já jsem z toho chlapa taky nebyl. Konečně tak daleko od všech lidí s foťákama. Až na Caramel. Ta fotí všechno Polaroidem jak v osmdesátkách nebo kdy to bylo.
„A proč chce po mě fotku? Nejsme tady právě proto, abychom fotky dělat nemuseli?“
„Prostě sklapni a vyfoť se s ním, jo?“
„Fajn, tak rychle.“ Ten chlap mě chytil kolem ramen a cvaknul nás. Ještě že mám tak suprově nacvičenej fake úsměv.
„Děkuji Louisi!“ Objal mně! Ten chlap mě objal! Není to divný?
„A ještě tady pro vás něco mám! Tady! Dopis od…no od těch lidí, co mě platí. Však víte. Nate a díky za úžasnou noc ve vašem sídle. Budu si to pamatovat navěky. No, takže uvidíme se za týden. Mějte se a pozdravte Carmel!“ Ten chlap je podivnej. Není pro Carmel starej? Já si myslím, že je! Vzal jsem do ruky tu obálku a prohlídl si ji. Nikde žádná adresa jenom červený nápis důležité.
„Co to je?“ zeptal se Liam.
„Já nevím. Tak to asi otevřu ne?“ Utrhl jsem kraj bílé obálky a vytáhl papír ven. Byl přeloženej asi na dvacetkrát. To určitě psal Paul. Nemá v tomhle moc zkušenosti.
„Co to má jakože bejt?“ podíval jsem se na Liama a zpátky do papíru.
„Co tam je? Ukaž!“ V listu stálo:

První varování.
Zbavte se co nejdříve těch otravných holek. Narušují váš klid a prostor. Neznamenají nic dobré pro vás ani pro nás. Drží se vás jako klíšťata. Chtějí vaše peníze a slávu. Pošlete je pryč. Hned! Víte, že to je vaše šance a váš boj. Nesmíte se vzdát, kluci. Dejte do toho všechno ale bez nich. Jsem váš manažer a musíte poslouchat moje rady. Jen vám kazí příležitost a vy potřebujete společnost jen vás pěti. Pokud nebudete dodržovat pravidla, můžeme vás rovnou poslat zpět do Londýna. Zamyslete se nad tím a nenechte mě vás nutit do jiných věcí. Držte se své role a pamatujte na smlouvu.

Paul

„Co to jakože je? Jak o tom ví?“
„To mu určitě kecl ten chlápek, Turker?“
„Tucker. Jo, kdo jinej? Myslíš, že by to udělal někdo z nás?“
„Ne, je to porušení smlouvy. To nikdo udělat nemohl, pokud nechce, abychom přišli o práci.“
„Dobře, odteď budeme přebírat zboží od Tuckera jen my a schováme holky. Nechci se dostat ještě do větších problémů, jasný?“
„Nejlepší nápad dne.“  Proč tohle Paul dělá? A proč by mu to ten trhlej člověk vůbec říkal? Je to špeh? Mám pocit, že se tady už nikomu nedá věřit. Tenhle svět je totálně zkaženej.
„Ráánko!“ Sakra. Vždycky když se z ničeho nic objeví Roxy, mám pocit, že vidím El. Jsou si tak podobné. Chováním ani zdaleka ale vzhledem. Chybí mi. Musím využít Roxy jako skvělou kamarádku, kterou i je.
„Čau Rox. Jak ti je?“
„V klidu. Bolest hlavy se mi vyhnula obloukem, což jsem dost ráda. A ani jsem nezvracela. To jsem si myslela, že jsem byla dost opilá.“
„Dnešní blicí soutěž vyhrává…tadatada! Zayner! Ten blil už dvakrát.“
„Fakt? To jsem nevěděla. Byl se na něho někdo podívat?“
„Ne. Proč?“
„Chudák! Mohl se třeba udusit nebo tak! Skočím za ním. A mimochodem, mám hlad chlapci!“ Jak rychle přišla, tak rychle zmizela. Jako El. Tvářit se pořád šťastně a bezstarostně je tak složitý. Teď bude prostě nejlepší strávit odpoledne u bazénu s drinkem od Carmel. Pokud se někdy probudí.

Zpět u Carmel: Probuzená z mikrospánku i spánku, spánku. Tahle postel nikdy nemrzí. Asi jsem zamilovaná i do postele. Ne, ani spánek mě nevyléčil z té zamilovanosti. Už to není na bodu, že se mi líbí, ale dokonce mám teď pocit, že jsem se zamilovala ještě víc. Možná to bude tím, že na to pořád myslím. Teď se rozhodně těším na pořádnou hromadu palačinek s javorovým sirupem, co mi Roxy určitě ráda udělá. Mňam. Mám z toho plnou pusou slin. Tak rychle jsem se z postele snad nikdy nevyhrabala.
 „Roxy! Ro-xy! Ro-xy!“ skandovala jsem s během na schodech.
„Drž hubu Car! Zayn je dost rozemletej.“ Roxy vyšla z pokoje Zayna a potichu zavřela dveře.
„No tak promiň! Najednou tvůj nejlepší kamarád není Louis ale Zayn? Díky! Ale teď mi běž udělat palačinky! Jako abych ti odpustila. Doufám, že si rozumíme. A s máslem a sirupem. Americký styl, prosím.“ Roxy překroutila oči a šla dolů.
„Dííííky!“ Sepjala jsem ruce a usmála se na Roxinu hlavu pochodující ze schodů. Nakonec to vypadá jako skvělý začátek dne! Dokud neuvidím Liama v kuchyni a moje naděje, že si to namlouvám, zmizí. Jako právě teď. Fuck.