28. Tiptoe: Mít ve dvaceti BF je fakt trapas.

Aloha, oslavujte mé zdraví. Po hrozně plném týdnu jsem konečně měla energii na psaní!! Sláva ti! Teda hlavně kvuli Mišce, bykós potřebovala nutně kapitolu (jako všichni ostatní of kors) a tak jí tuhle kapitolu chci věnovat (ne, asi nechci protože je hrozná). Takže spíš bych vám řekla, těšte se na jiné, doufám lepší kapitoly. Sajonara, nevim jak se to píše ale je mi to jedno. -Cath 

Neopisovala bych pokalební ráno ale bez toho se asi neobejdu. Párkrát jsem si pozvracela koupelnu, párkrát jsem se rozmázla na koberci a bolelo mě celé tělo i hlava. Hlavně moje srdce z včerejší noci. Dobře, to zní divně. Proč právě teď jsem si všechno musela do putníku pamatovat? Proč? Vždycky se mi stane něco neočekávaného, když se toho chci co nejvíce zbavit. To nedává smysl ale je to pravda! Musela jsem strávit dlouhé minuty pod teplou vodou ve sprše a smýt ze sebe to jehličí a bordel z lesa, co jsem si nasbírala na mé lesní journey. Měla jsem listy i v podprsence, nevím, jak se tam dostaly, protože já si ji neoblíkala… pokud vím. Vzpoura spodního prádla. Předpokládala jsem, že budu muset zase prát v té strašné pračce v té zapadlé místnosti na prvním. Sklad s pračkou. Šílenství. Vzhledem k tomu, že Liam vstal brzo, tak pral on.
„Dobrý ráno, jak ses vyspala? Bolí hlavička, že?“ umíval se na mě od pračky. Ten mě vždycky dostane, ale rozhodla jsem se vzepřít a naštvat se na něj a hlavně na Roxy.
„Hmm, zajímavý zvuky se mi ozývali v ‚hlavičce‘…“ odpověděla jsem ironicky a odešla jsem ze skladu. Byla jsem najednou zas tak vytočená a naštvaná. Na všechny jsem se koukala zabijáckým pohledem a byla jsem protivná. Nacpala jsem se míchanými vajíčky k prasknutí a k tomu pila džus z krabice. Ignorovala jsem všechny pokusy o konverzaci se mnou a koukala jsem pořád na film do tmavé televize na zdi. Ležela jsem přes křeslo a talíř plný jídla jsem měla položený pod krkem na prsech. Žrala jsem jak v soutěži o největšího jedlíka a podávala si džus ze stolu. Cítila jsem se jako prase, ale komu to vadí? Mé osobnosti teda ne.
„HEJ! Carmel pohni tím svým zadkem a pojď nám pomoct uklízet altánek!“ zastavil se u mě Niall. Neodpovídala jsem mu a dál žrala.
„Jo…taky mám rád jídlo…ale-pohni sebou a pomož nám!“ bral mi z těla talíř a vytrhl z ruky vidličku.
„Co děláš?! Dej mi pokoj!“ kopla jsem ho do ruky s talířem a on ho pustil a rozbil se na koberci.
„CARMEL! Co ti sakra je?! Nikdy nejseš tak podrážděná po kalbě!“ svraštil obočí a hodil vidličku na stolek.
„Nic mi není! Nech mě prostě jo?! Díky!“ otočila jsem se v křesle na bol a dál koukala na film.
„Ne, nenechám! Dusíš tady atmosféru, Roxy je smutná, že ti pokazila tou párty náladu a-“ nedokončil ani větu a já mu do ní bez milosti skočila „JO! ZKAZILA!“ vykřikla jsem a postavila se z křesla.
„Dejte mi všichni pokoj!“ kopla jsem i do džusu a odešla z vily. Procházela jsem se lesem mezi vilou a chatou a přemýšlela, kam zakotvím. Zpět do Vily se mi nechtělo, byla tam Roxy a její touhy s Liamem, ale na chatě bylo pusto a kdekoliv by se mohl schovávat vrah. Nevím, co udělám. Rozložím se na kousky jako kus jídla v lese. Problém byl v tom, že jsem se cítila jako nerozložitelná petka. Nechtěla jsem si sednout na zem po včerejší noci. Byla bych zase celá od lesního bordelu a klíšťat. Odporné. Opřela jsem se o strom a trhala listy, které byly nízko. Trhala jsem je po žilkách a uklidňovalo mě to. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, co se stalo. Nejradši bych si pustila smutný playlist z mobilu ale neměla jsem to tam. Nemohla jsem nic, ani brečet. Všechno mě tak hrozně moc bolelo. Prostě jsem se složila na zem. Klíšťata neklíšťata.

Niall‘s P.O.V.

Když na mě Carmel tak vyjela, tak jsem se zděsil. Vždycky byla plná optimizmu a vháněla sem takovej čerstvej vzduch. Po jejím ukázkovým odchodu jsem jenom stál na místě a koukal na směr, kterým šla. Moje ožralá hlava signalizovala poplach. Nemohlo to být způsobeno její ožralostí ale spíš něčím jiným, o čem asi nebude chtít mluvit. Poslední rozhodnutí: najít Carmel a rozveselit ji. Je to přece jenom moje kamarádka a možná se z ní stává i lepší kamarádka než Amy a Gree. Je taková svá a rádi spolu hrajeme fifu, tak proč ne? Moje přání je, že si se mnou bude hrát fifu i po prázdninách. Jde jí to líp než Harrymu ale to je tajný. Skočil jsem do bot a vyběhl z baráku. Tydlity tydlity!
„Oh ne!“ plácl jsem si dlaní přes čelo. Je to tady, ta známá melodie a ten známý zvuk dopadu levných pneumatik. Každou chvilku se ta kára rozsype. Neměl jsem naději na úkryt. Jediná možnost byla čelit svýmu strachu. Po zamyšlení to zas takovej strach nebyl. Tuck mi slíbil nachos a salsu. Dal jsem si na oči brýle a čekal, až se kára vyvalí na louku. Liam tady vysekal, v konečném důsledku, nesmyslnou cestičku v metrové trávě. Tuck bral každej výmol. Proliskal bych ho. Taková vintage kára a on ji takhle bere přes nedokonalosti země. Ostuda.
„Pan Niall! Dobrý den, dobrý den! Mám tady pro zásobování! Nastupovat s armádou! Kde je Carmelka?“ mluvil jak zrychlenej kazeťák. Nikdy nepochopím, jak jim může tak rychle fungovat hlas a mozek.
„Je…no, ona tady vlastně není!“ vzpamatoval jsem se. Poslední dopis zněl jasně. Vystěhujte ty buchty, anebo máte padáka!
„Ona už odjela? To je mi líto! Moc líto! Chtěl jsem se s ní aspoň rozloučit. No nevadí, pořád má naši společnou fotku!“ mávl nad tím rukou a otevřel kufr.
„Nachos! Boží Tucku! Díky moc!“ zajásal jsem po vidění lesklých sáčků se slanými trojúhelníky. Házel je po mně a já je chytal a skládal si je do náruče.
„Boží, boží, boží! Hele zavolám kluky, ať ti to vyskládají, jo? Musím něco zařídit,“ řekl jsem mu po předání všech balíků nachos.
„Jojojoj, určitě. Rád je uvidím!“ Jen vystrčil hlavu z auta a potom nadšeně mluvil sám se sebou v něm. Kroutil jsem hlavou a zavolal Zayna, byl drtivě na kaši a i boty si obul naopak. Liam, aktivní žíňka domácnosti. Hned se ujal vedení, než by Zayner usl na bednách. A teď přichází na řadu moje fáze. Najít Car. Nebudu líčit, jak jsem bloudil lesem jak Jedna s Mařkou ale našel jsem ji …jednodušeji než bych čekal. Ležela na zemi u stromu. Kravina, tady jsou stromy všude.
„Car? Prosím tě, nezačni po mě řvát hned na začátku!“ zakryl jsem si radši oči rukama. Nikdy nevíte, co vám může šílená holka způsobit na zdraví. V tom případě bych si ale asi měl zakrýt něco jinýho. Nic neříkala. Jenom ležela a koukala před sebe.
„Můžu si sednout?“ zeptal jsem se a vlastně bez odezvy. Nic víc jsem nečekal. Svalil jsem se vedle ní a čekal na nějakou konverzaci. Nedočkal jsem se.
„Promiň,“ vyletělo z ní. Vylekalo mě to možná víc, než ta předešlá konverzace.
„To nic, neřeš to. Máš toho prostě dost, chápu to. Není to tv-“ nenechala mě domluvit! Zase!
„Je toto až moc, ne vážně mi to promiň. Nebylo to kvůli tobě, promiň!“ rozvzlykala se a zvedla se do sedu. Objala mě kolem krku a rozbrečela se mi do trika. Takhle nějak by měla vypadat romantická scénka s mojí nějakou holkou, kterou nemám, že? Tohle teda nebylo romatický ale spíš smutný a zmatený. Zmáčela mi celej rukáv.
„Já chci dort,“ zamumlala do mé pokožky a dál brečela. Zasmál jsem se a hladil ji po zádech.
„Já fakt chci dort!“ zvážněla a podívala se mi do očí. Ha, nevydržela to a propukla v záchvat smíchu. To je Caaaar! Smál jsem se s ní. Konečně! Těch deset minut naštvanosti mě dost sralo.
„Asi mi neřekneš, co se stalo, že?“
„Ne,“ řekla pevně a vstala ze země.
„Ale teď musíme udělat jednu extra důležitou věc, tak pojď!“ táhla mě za ruku k druhé straně lesa.