3. Walk: Keep calm and One Direction.

Dífčata, tenhle kousek jsem si šetřila na dopisování. Bohužel, nemám čas ani na to. Chci vám udělat radost aspoň kousíčkem.:) Snad to nebude zase propadák. Ani nevím, co jsem v tom psala. (Bylo to asi před 2týdnama) Asi si prostě někdy vezmu večer volno a skočím s ntb někam na kopec a budu psát aspoň 3 kapitoly! Je mi to fakt líto. Ale komentář by potěšil. :) -Cath .x

„Nesnáším prohledávání tašek, nejhorší věc. Vždycky se bojím, co mi vezmou!“ stěžovala si Roxy při vchodu do arény a upravovala koženou tašku na rameni.
„Klid, teď mám stresovat já, ne ty!“
„Jasně, Zayn po mě skočí, že se rozešel s Perrie a já budu vinna. Odsouzená…“
„Tady máme…oh to jsme tak blízko, jo? Okej, snad si nás nevšimnou a budeme moct ještě utéct!“
„Nikam utíkat nebudeme, Car. Chci být sakra slavná už aspoň jednou!“ zasmála se a usadili jsme se na červené, plastové židle. Asi hodinu se sál plnil a já byla čím dál nervóznější. Roxy mi hladila stehno, abych se uklidnila. Proč ona z toho není nervózní? Je tak silná. Chci být Roxy. Ať si ona řeší takový kraviny jako já.  Sál se ztmavil a vyběhli předskokani. Žádná sláva. Ale aspoň jsem se trochu odreagovala. Odpočítávání na obrazovce, před začátkem koncertu, mě nenechávalo v klidu. Třásli se mi nohy, skoro jsem to neustála. Všichni stáli a řvali. 3, 2, 1…Minulost se mi objevila před očima. V hlavě mi přeběhl příběh. Od bazénu až po poslední noc v domečku. Začaly mi téct slzy. S domněním, že si toho Roxy nevšimla, jsem si je setřela hřbetem ruky a sledovala jsem ty blbce na pódiu. Byli úplně stejní. Niall měl jen trochu světlejší vlásky. Vzpomínala jsem na ty dny s Fifou.

„A co mám mačkat teď?“
„No, podle toho, jestli chceš útočit nebo ne, mačkej tohle a tohle. Dohromady to znamená výkop.“
„Okej, tak já chci červenej tým a počkej, mám trochu hlad…“
„Máme tady pringlesky a pivo, posluž si!“
„Nepiju pivo…“
„Tak teď už budeš, ťuk!“ flákl mi svou lahví o mou.
„Tak jo…“ šeptla jsem si pro sebe a napila se. Vlastně to nebylo tak špatné. Docela mi to zachutnalo.
„Nemysli si, že když jsem holka, tak mě porazíš v nějaké fotbalové hře!“

Usmívala jsem se a toho si Roxy už všimla. Byla asi ráda, že jsem šťastná. Zpívala jsem si song, co linul z reprobeden a zadívala jsem se na Liama. Měl na tváři menší strniště. Bylo to možná ještě víc sexy. Vždycky ráno běhal po Vile a holil se. Jednou jsem s ním byla v koupelně a ošetřovala ho. Docela dost se tehdy řízl. Krev byla všude a mě bylo blbě. Pozvracela jsem se do vany. Hrozně jsme se tomu s Liamem smáli.

V neposlední řade tady je Ha-mám říct podrazák? Hajzl? Úchyl? Nevím. Všechno to přijde. Za dvě hodiny už bude po všem. Určitě budu brečet já, emotivní človíček s malým sebevědomím. Celý koncert jsem si užila. Všechny písničky jsem měla naposlouchané z lítosti a strachu. Bylo mi teplo a chtělo se mi zvracet. Nepila jsem od rána.   

Aréna se vyprazdňovala. Ječící a plačící fanoušci. Bylo mi jich líto. Nejradši bych je tam poslala místo sebe, ale musela jsem si to s ním vyříkat. Vyřvat. Roxy mě vzala ochotně za ruku a doprovodila k vchodu do backstage. Ukázala naše permanentky tomu svalnatému chlapovi s bradkou a on nás s kývnutím hlavy pustil. Prošly jsme pod černým plátnem, dvoukřídlými dveřmi a byly jsme tam. Chodba plná dveří.
„Pojďte za mnou!“ zabručel chlap za námi. Naskočila jsem. Nevěděla jsem, že tam je. Sledoval nás. Zákeřný postup, ano. Šly jsme za ním. Dlouhou chodbou, jedny dveře. Čekala jsem to nejhorší, že už tam budou sedět, ale naštěstí jen další chodba.
„Bludiště…“ zašeptala mi Roxy do ucha, aby to ten chlápek neslyšel. Takových chodeb jsme prošli snad desítky. Najednou se chlap postavil před jedny dveře a pokynul nám, ať vejdeme. Až teď jsem si všimla směrovek, co tu byly. Na tyto dveře mířila zalaminovaná cedule se šipkou Dressing room, One Direction. Naposledy jsem se nadechla a stiskla kliku. 
(Ne, nechápu proč se to dává do dvou písem -_-)