4. Walk: Secrets.

Tak jo, měla bych asi začít s tím, že jsem včera překonala 13ti pracovní dobu, tak jsem trochu vyčerpaná a bolí mě pravá ruka z nabírání zmrzliny. Víte, že to píšu na pasáže...takže možná se mi tam něco vtlačilo a nepasuje to tam. Čtu to po sobě ale já jsem trochu divná a tolik to nevnímám. Za chvíli valím do práce tak si to užijte a zanechte prosím komentáře :) -Cath xx

 „…peří! A já řekl: Co já s tím asi udělám? A on se na mě podí…ROXY! CAR!“ Louis změnil gestikulaci a vykulil na nás oči. Znovu. Ulevilo se mi. Spadl ze mě náklaďák. Cítila jsem se tak free a šťastně. Louis se na nás zavěsil a potom se k němu přidal i Liam s Niallem a Zaynem. Harry podupkával opodál, čekal. Neochotně jsem se vymanila ze společného objetí a skočila plnou silou na Nialla. Hrozně moc mi chyběl. 
„Caramelo! Chybělas mi, zlato!“
„Agh! Ne tak moc, jako ty mě!“ Sevřeli jsme objetí, co nejvíc to šlo. Po pár chvílích jsem otevřela oči a zaostřila si na Harryho. Nervózně se na nás díval. Klidně jsem Nialla pustila a pohledem přejela z něho na Harryho. Asi to pochopil a šel se obejmout i s Rox. A já šla za svým. Šoupal nohama a ruce si žmolil za zády.
„Měli bychom spolu asi mluvit…“ zašeptala jsem nahlas. Rychle kývl hlavou a odtáhl nás do koutu. Ani jeden z nás nevěděl, co říct.
„Měla bys vědět, že já tě tam nenechal naschvál,“ řekl nahlas a obhlídl se, jestli někdo neposlouchá. Ztišil hlas a podíval se zpět na mě.
„Víš, jak hrozně mi bylo a tys mě tak uboze využil…“
„Já? Neměla bys bejt na vině spíš ty? Ubrečená, nemilovaná, chtěla sis jenom užít a vyhnout se vzteku!“ asi nevědomě gestem ukázal na Liama. Podívala jsem se tím směrem a rychle sklopila hlavu. Do očí se mi navalily slzy. Hlavně nebreč.
„To já jsem byl ten podraženej!“ vrásky v tvářích se mu zvýraznili a nechával napnutou čelist. Vylekalo mě to. Vypadal tak strašidelně a agresivně. Podívala jsem se mu do nebezpečných očí, ale nedalo se to vydržet. Znovu pohled ubrečených kukadel skončil na botách. Mnula jsem si ruce a čekala na zázrak. Co teď říct? Asi má pravdu. Asi jsem ho jenom využila pro odreagování. Oddechl si. Pohled mi vystřelil nahoru a viděla jsem, jak si palcem a ukazovákem projel přes čelo. Rychle jsem zas koukla do země.
„Promiň, já…je mi to líto. Hrozně mě to žere…“ snažil se mě obejmout, ale já jsem uskočila. V jeho očích jsem viděla strach, nechápavost. Musela jsem se vzmužit a chovat se víc jako žena.
„Neodpustím ti to. Proč si nic neřekl? Nenapsal? Cokoliv! Nikdo z vás!“ rozhodila jsem rukama. Ostatní se na nás otočili. Já jsem ale vnímala jen nás dva.
„Nechávali jsme vzkaz ve vile…“
„…která byla zamčená!“ dodala Roxy.
 „Nechápu vlastně, co si o mě myslíš…“ napnul čelist a pár vteřin jsme se dívali do očí. Bála jsem se ho. Nějak moc dospěl. Sklopila jsem oči na jeho boty. Nadechla jsem se.
„Myslím si, že seš pěknej podrazák a nedokážeš projevit svoje city narovinu. Já ti všechno řekla a tys mlčel! Potom ses se mnou vyspal ráno? Adios mučačos, už tě nepotřebuju! Víš, holky se občas na svoje postelové partnery dost připoutají a to mě absolutně dorazilo. Cítila jsem se hrozně, to ráno. Nikde jste nebyli a já byla jako Alice ve Wonderlandu!“ vyčítala jsem mu polohlasem. Vykulil oči.
„Pořád mluvíš jen o sobě. Myslíš, že bych ti nic neřekl, kdybys pořád nemluvila o tom, jak Liama miluješ?!“
„Já o tom nemluvila pořád! Byla to zrada, to nechápeš?“
„Nechápu, já jsem se jenom snažil ti pomoct…“
„Tak proč ses se mnou vyspal?! To nebyla nejlepší pomoc!“
„Já…“ zlomil se mu hlas. Sepnul ruce a koukal všude, jenom ne na mě.
„Hmm?“
„Já tě mám rád Carmel…možná víc než rád…od té doby, co jsi mě naučila tu pro tebe nejlepší věc na světě. Pamatuješ si ten den, co jsi mě vzala na střechu a jedli jsme Nutellu? Ten moment mi změnil život,“ vydechl posledním slovem. Zatvářila jsem se zmateně. Vystrašeně a ublíženě. Harry mě…miluje? Proč? Jenom jsem přikývla a čekala. Nebyla jsem schopna zformulovat větu.
„Já tě nevyužil…možná jen ten moment jsem využil. Pořád si visela na klucích a já si přišel tak odstrčeně, jakoby ses se mnou nechtěla ani bavit…“ připadal mi jako malý kluk, co se vzteká, že mu holka odvedle ukradla trojkolku.
„Ale já jsem se ke všem chovala stejně! Možná s Niallem jsme měli lepší kamarádskej vztah ale to je všechno!“ Sice jsem si slíbila, že nebudu brečet, ale slib jsem hned porušila. Slzy mi začaly téct z očí, okolo nosu až ke rtům. Tiše jsme na sebe koukali. Kroutili jsme mi rty od emocí a vlhčily se mi tváře. On snad ani nedýchal. Olízl si rty, že už něco řekne, ale já ho přerušila. Otočila jsem se na Roxy.
„Můžeme už jít?“ zeptala jsem se roztřepaným hlasem a utírala jsem si u toho prsty slzy. Vykročila jsem k nim a naposled objala Nialla.
„Ráda jsem tě viděla…“ zašeptala jsem mu do ucha. Stiskl mne ještě víc. Usmála jsem se a bez rozloučení vyšla ven ze šatny. Před dveřmi stál ten chlap s bradkou. Nakoukl dovnitř, jestli všichni žijí a pokynul, ať ho následuji. Roxy přiběhla za mnou, až když jsem byla u východu.
„Nebyl to dobrej nápad, nebyl to dobrej nápad…“ vyčítala jsem si všechno. Všechno co se stalo.