9. Walk: Hell no.

Vím, čekali jste roky. Dobře, měsíc. I to je moc moc moc moc! Ani nevíte, jak moc mi to je líto. Nemám ráda autory co tohle dělají. Teď mě ale zaměstnává škola a takový věci, budu se tomu snad věnovat víc, psaní. Jen vás prosím, vím, že jsem zklamala, ale moc by mi bodly komentáře. Jako neskutečně moc. A jen vám asi řeknu, že to bude zajímavý. Keyton, Carmel a Harry, skvělý milostný trojúhelník. Vypadá to tak, že? :D Nononononon víte jaká jsem :3 -Cath (Sledujte bočná lištu ohledně infa o Walku, budu tam pruběžně psát jak to s novou kapitolou vypadá :))

„Budeš mi psát a volat a posílat fotky! Nenajdeš si jinou kamarádku, že ne? Slib mi to!“ brečela jsem, až řvala, Roxy do trička. Už jsem to opakovala asi čtyřicet-pět minut.
„Slibuju Carmel, přísahám. Hned jak přistaneme, tak ti zavolám,“ Roxy na tom nebyla líp. Líčení měla rozmazané a šmouhy od řasenky se jí tvořily na rukávech vytahaného trička.
„Let číslo 456335, odlet z gatu 9, Londýn-Los Angeles. Poslední možnost pro odbavení. Dostavte se na odbavovací vstup. Let číslo 456335, Londýn-Los Angeles, poslední možnost pro odbavení!“ ozývalo se z beden. Už jsem to prostě nezvládala. Roxy mě odevzdala do náruče Liamovi a rozloučila se s klukama. Zaslechla jsem jen, jak říká Zaynovi, ať nedělá blbosti. Měla tím na mysli asi Perrie. Zabořila jsem obličej hluboko do Liamovy košile a nechala ho mě pevně objímat. Tohle jsem chtěla a mám to až teď? To není fér. K objetí se přidal i Niall. Právě jsem ztratila mou nejlepší kamarádku. Byla jsem v koncích. Nechala jsem se Liamem vzít do náruče. Nebyla jsem ani schopná se ho chytit. Přešla mnou vlna zimy, když jsme pošli ven. Přitiskla jsem se k Liamovi ještě víc.

Opírala jsem teplou tvář o zapršené okno auta. Niall mi asi něco říkal ale já myslela jen na Rox. Všichni mi utíkají.
„Teď doprava, Car?“ zeptal se Niall a já přikývla. Bude mi chybět. Ne jen jako kamarádka, ona je prakticky rodina. Dávám si tak měsíc na vzpamatování.
Já jela v autě s Niallem a ostatní s Harrym. Podívala jsem se na jeho auto zpětným zrcátkem. Jelo těsně za námi.
„Stop!“ zařvala jsem na Nialla když skoro minul odbočku k tátově budově. Zaparkovali jsme vedle sebe. Táta má kancelář až v desátém patře, to je skoro úplně nahoře. Výtahem jsme se dovezli až tam doprovázeni stovkami udivených pohledú. Borci v kvádrech a ženy a upnutých sukních a košilích. Polka jsem před zaklepáním na masivní dveře tátovy kanceláře. Bála jsem se, jestli to má smysl. Dá jim táta potřebnou pomoc? BrookBones je ale pomohou takovým hvězdám, jako jsou kluci? Osobně znám BB ale nemohu říct, že na tohle jsou stavění. Otevřela jsem konečně dveře a táta mě přivítal vřelým úsměvem. Když uviděl kluky ve dveřích, jen uznanlivě přikyvoval se stočenými rty.  „Myslím, že to půjde skvěle“ drze jsem se usmála a vešla do kanceláře.

„Uvítací večírek? Co to znamená pro NÁS?“ Niall se snažil vypadat jako vůdce smečky. Táta se zasmál.
„No, pozveme vlivné partnery a lidi z oboru. Něco zahrajete, pokecáte s nima a třeba se ukáže nějaká příležitost, co myslíte?“
„Na kdy to plánuješ? Stihnou se secvičit s kapelou?“ podložila jsem si dlaní hlavu a upřeně hleděla na tátu.
„Zlatíčko, tomuhle rozumím já. Tak co?“
„Takže tím chcete říct, že zatím nebude žádná smlouva a uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál?“
„Přesně tak, Liame. Naplánoval bych to tak na …hmm… patnáctého prosince. Vánoční atmosféra vše jen podtrhne a nabídky se budou hrnout!“ rozjel se táta s rozpaženýma rukama.
„Dobře, jsme domluveni. Chcete se domluvit s kapelou na zkouškách už teď?“ zeptal se táta.
„Ale naší kapele to …prostě se jim nikdo nevyrovná. Nikdo s námi nebude znít tak skvěle jako oni…“ zesmutněl Louis.
„Tak proč vás nechali na holičkách?“ Tátovy slova se vrývali do těla každého z nich. Tleskl a všichni se strhli.
„Tak do práce! Carmel, zlatíčko, zavolám ti ohledně tohoto a možná by ses mohla občas zastavit doma,“ řekl mi na rozloučenou a přímo nás vyhnal z kanceláře.

„Chceme tě tady, Car. Společné rozhodnutí, Liam tě vyzvedne. Niall x“ napsal mi během vyučování Niall. Měli jednu z posledních zkoušek na Vánoční večírek. Já byla týdny naplno zatížená školou, takže jsem neměla možnost se s nimi moc vídat. Drtila mě škola, naprosto. Byla jsem šťastná, když jsem stihla jíst a usnout dřív než bych měla vstávat. Otočila jsem list sešitu, jakoby to měla být poslední věc, co udělám. Z posledních sil jsem zvedla hlavu a podívala se na hodiny na zdi. Díky bohu už jen dvě minuty. Celkem mě to nakoplo. Zvedla jsem se z lavice a pomalu začala skládat pera a barevné tužky do tašky. Už jsem ani nevnímala vyučujícího a soustředila jsem se na hodiny.
Zazvonilo. Shrnula jsem všechny věci na mé lavici do tašky a vyběhla jsem ze třídy. Nejhorší je čekat frontu u skříněk, protože si všichni oblékají kabáty a obouvají kozačky. Ble. Obula jsem si moje Keds a přehodila si před ucho tašky kabát. Měla jsem půjčené tátovo černé Audi, takže jsem se cítila jako pirát silnic. Hodila jsem si věci na sedadlo spolujezdce. Sakra. Mám v kabelce jogurt. Snad to přežil, a jestli ne, tak to radši ani nechci vědět. S velkou dávkou energie, nevím, kde se vzala, jsem dojela domů a běžela do schodů k bytu. Před tím, než jsem chtěla strčit ruku do kabelky a najít klíče mi zazvonil mobil. Vrazila jsem do ní ruku. Ajaj. Jogurt byl všude. Nechutně zapatlanou ruku jsem vytáhla z tašky a se zkřiveným výrazem si ji prohlížela.
„Sakra!“ zahuhňala jsem si pro sebe a prohrabala si cestu ke klíčům ještě jednou. Bylo to vážně nepříjemné. Máchala jsem rukou s klíči okolo sebe, abych střásla aspoň trochu toho hnusu. Odemknula jsem a hned si šla umýt ruce. Moje školní potřeby skončili, mobil snad žije. MOBIL! Rozběhla jsem se k zapatlané tašce snažíc se vytáhnout mobil. Naštěstí byl v kapse, takže uchráněn.

Než jsem se stihla převléct, volal mi Liam, že je před domem. Rozladěně jsem se vecpala do riflí a mikiny. Vzala jsem si malý batoh a hodila do něj pár nepošpiněných učebnic a mobil.

„Promiň, zapatlala se mi kabelka od jogurtu a…bylo to vážně nechutný!“ skočila jsem do auta a objala jednou rukou Liama.
„V klidu, musel jsem ještě vyložit Danielle na letišti, letí zase do Ameriky…“ odtáhl se ode mě a usmál se. Danielle. Nebudu se vracet do mých letních depresí. Už jsem z toho venku. Danielle je s Liamem a já jsem single. Harry je single a tak to zůstane. To vyznělo, jako bych chtěla, aby byl Harry single. Ne, není to tak. Doufám.  Zapásala jsem se a přemýšlela nad tou myšlenkou v mé hlavě. Harryho jsem neviděla od té doby, co jsme před asi 2 měsíci dělali filmový maraton u Louise. Usnula jsem v první hodině a ráno odešla brzo, takže neměli jsme moc šancí si povídat. Občas si píšeme. Jen tak normálně. Přátelsky. Jak se mám, co dělám, jaké mám zkoušky a tak. Je to fajn.
„Hele Liame, a kde vlastně zkoušíte? Táta vám pronajal nějaký prostor nebo tak?“ ptala jsem se zaujatě. Možná už mají manažera a já o tom nevím nebo tak. S Roxy se o tom často bavíme přes Skype ale ani jedna z nás s nimi nebyla dlouho v kontaktu. Je mi to líto ale musím vystudovat.
„Jo, tak něco. Je to celkem daleko, klidně si ustel a usni. Vypadáš dost grogy, baby!“ zachichotal se Liam a já ho jenom propíchla pohledem. Jako kdybych někdy usl...spím.

„Nejsem ještě úplně vzhůru. Vypadám jak šašek, žejo?“
„Jo,“ řekl naprosto upřímně Liam a otevřel mi dveře do haly. Moment, tady to znám. Jme u našich na domečku!
„Co děláme tady?!“
„Tvůj táta nám pronajal garáž, zcela zdarma!“ vystrčil prst a vedl mě známou chodbou mého domu z dětství.
„Čau segra, že se někdy ukážeš! Ne že bys mi chyběla, ale nemá mi kdo dělat nutellový toasty!“ zamával na mě Toby z kuchyně. Zastavila jsem se u něho a naznačila Liamovi že má jít a já přijdu. Vím snad, kde je garáž.
„Toby, ahoj bratře. Já vím, že ti chybím. Ale nemůžu pořád bydlet s tebou a nejseš už dost velkej na to, aby sis dělal toasty?“
„To jo ale máma nechce kupovat nutellu, tys z ní prej nakynula a nechce mě vystavovat stejnýmu nebezpečí…“
„Blbečku!“ zasmála jsem se a plácla ho rukou po hlavě. Bylo to fajn bavit se normálně s bráchou.
„Carmel, zlatíčko! Jak se máš? Kluci říkali, že tě vezmou na poslední zkoušku před tím velkým vánočním večírkem! Máš už šaty? Měli bychom nějaké vybrat, když už nemáš Roxy s jejím stylem. Víš, že se neumíš obléct na večírek!“ kritizovala mé vlastnosti máma.
„Taky tě ráda vidím, mami!“ fake smile.
„Dáš si večeři?“
„Ne, díky mami. Před hodinou jsem skončila ve škole a teď ještě musím být tady. Chci se toho co nejdřív zbavit, jdu tam tak se uvidíme pozdějš, pa!“ vyletěla jsem, než by mohla kritizovat další mé ne moc silné stránky. Cestou do garáže jsem se mrkla ještě do mého starého pokoje. Před prázdninami byl ještě obývaný mnou, ale teď je opuštěný. Měla bych tady někdy přespat, třeba dneska. Do garáže jsem vešla vnitřními dveřmi. Bubny, kytary a kabely všude. Vypadalo to tady jako někde na předpovědi počasí. Plátno čisté a okolo stovky chuchvalců kabelů a…panebože. Ne, to nesmí být pravda. Keyton. Keyton tady je. Já jsem tak BLBÁ! Keyton Hray. Nejkrásnější bubeník. Něco jsem si s ním začala tak před rokem ale trvalo to tak týden až měsíc. Tak tohle je katastrofa. Potkal se mi s ním pohled. Uhnula jsem, no teď se mi pro změnu potkal pohled s Harrym. Oba měli stejný výraz. A co mám teď dělat. Ke komu mám jít?