2.Tiptoe: Průzkumník Buschanelová.

Renne! Neskákej z toho mostu! Nedělej to! Miluji tě Renne! Neopouštěj mě! Renneeeeeeeeeeeeeee! Byla jsem hluboce zabořená ve svém snu, kde Renne (pravděpodobně dokonalý partner kterého jsem si vytvořila v hlavě) chtěl spáchat sebevraždu. Nakonec skočil z mostu ale hrubá vrstva žlutého pudingu místo řeky pod San Franciským mostem ho vymrštila do vesmíru. Místo toho, aby se mi zbíhali sliny na ten puding, se akorát obraz zamlžoval a já viděla jen černo. Hlavu jsem měla hluboko pod polštářem ve velké posteli.Zvedla jsem se do jogistické polohy (jakoby sedět ale naopak, jako kdyby, jste dělali kliky po amputaci nohou) a rozhlédla jsem se po prázdném pokoji. Na židli byly hozené Roxyny šaty a pod židlí její boty. To mi chce jako naznačit že tady běhá někde v plavkách? Bože… Podívala jsem se, jestli jsem oblečená ale cítila jsem, jak se mi lem šortek zarývá do stehna. Díky bohu.Posadila jsem se na postel a peřinu přehodila přes ramena. Dělám to tak vždycky. Táhla jsem ji za sebou jako šaty sněhové královny. V koupelně jsem zjistila, že mám řasenku po celé horní polovině obličeje. Vydrhla jsem si obličej a umyla zuby kartáčkem pro návštěvy. Jako v hotelu. Peřina mi mezičasem sklouzla ke kotníkům. Zvedla jsem si ji zase na sebe. Královna sněhová se táhla po schodech. Absolutně mi nevadilo, že tady tahám cizí peřinu po celém domě. Jsem trochu oprsklá. Nikde nikdo. Tenhle barák mě začíná děsit.Jednou hromada lidí a potom nikdo. Bludný kruh! Promenádovala jsem se po domě a zakotvila v kuchyni, kde byl na lince tác sušenek. Roxy se vyznamenala.Poznám to podle tvaru sušenek. Nikdy se jí nepovedou, ale jsou vnikající. Nacpala jsem si do pusy hned několik. Na každé bylo lentilkami vytvarováno jiné písmeno. H, L, N, Z, R a C. Nečekaně. Vzala jsem si všechny s popiskem C a R. Nebudu vyžírat kluky…muže…kluky. Vydala jsem se na další prozkoumání. Na zahradě nikdo nebyl, jen nepořádek. Prošla jsem snad celou vilu, až sem se dostala k velkým kovovým dveřím. Přece jenom může Liam být masový vrah a skladuje tady svoje zamražené kusy masa. Zapřela jsem se do dveří jednou rukou, ale byl to poslední pohyb, který jsem udělala. Víc jsem bohužel nezaznamenala a spadla na zem v omdlení.

Pro zbytek rozklikněte viac informácií

„Caramel! Caramel!“ třásl se mnou vlny mužského hlasu.Nejsem Caramel! Rozlepila jsem oči a podívala se směrem k hlasu. Pod nosem sem cítila něco vlhkého a nepříjemného. Otřela jsem si to dvěma prsty a obrátila je k očím. Udělalo se mi zle. Krev mi stékala po krajích tváře odnosu. Zvedla jsem se na loktech. „Kdo mi sakra zlomil nos?!“ cítila jsem bolest až v zubech. „Caramel! Je mi to tak hrozně líto! Já nechtěl!“ Pořád jsem se koukala na krev. Cítila jsem, že se každou chvíli pozvracím. „Je mi z…“ už jsem to nedokázala doříct a šavle letěla hned vedle mě. Bolest se stupňovala.„LIAME! KDE JE TEN DOKTOR?!“ zařval. „Je mi zle…“ dořekla jsem načatou větu.„To vidím!“ Dotyčný si sedl na paty a položil si mou hlavu na svoje stehna.Projížděl mi prstami vlasy. Trochu mě to uklidňovalo. Zavřela jsem oči a snažila se potlačit tu pachuť zvratků v puse a krku. Někdo pohotový rychle setřel, co sem napáchala a bylo to hned příjemnější. Další super člověk mi položil sáček obalený utěrkou plný ledu na nos a já se vděčně ale chabě usmála.Přidržovala jsem si led na nose, ale oči jsem nechávala zavřené. „Táááááák a jsem tu! Co se stalo?“ slyšela jsem pravděpodobně nadšeného doktora. Za chvíli už se o mě staral. Očistil mi nos a přelepil ho, narovnal, ani nevím. Měla jsem na nose velkou bílou pásku a v nose jakoby kolíky aby se mi vyrovnal.Hrozně to bolelo, až jsem kňučela a tak mi doktor píchl trochu morfia. Hned to bylo lepší. Už chápu, proč na tom byl Dr. House závislý. Šest rukou mě položilo na gauč a strčil mi pod hlavu polštář. „Děkuju…“ zašeptala jsem. Zase mi někdo projížděl prsty přes hlavu. Po pár přejetích ale přestal. Natáhla jsem ruku k jeho a vložila ji zpátky do mých vlasů. Bylo to tak fajn, že za pár minut už mi vládl zase sen s Rennem a pudingovou řekou.

„Caramel?“ zacítila sem škubání za moje vlasy. Nevšední způsob buzení. „Mmm…?“ otevřela jsem oči. Šáhla jsem si na nos, jestli se mi to celou dobu nezdálo. „Žiješ. Super.“ Podívala jsem se nahoru. Nade mnou byla Niallova hlava a prsty měl zabořené v mých vlasech. „To tady celou dobu sedíš se mnou?“ posadila jsem se vedle něho na gauč. „Když mě to je hrozně líto ještě jsem nikomu nikdy neublížil, myslím.“ Zadíval se na svoje boty. Dotkla jsem se tampónků v nosu a nakrčila obočí. Co mu mám říct? To nevadí, vždycky jsem si přála mít nos na křivo. Nebo, jo tak teď máš premiéru, bolí to jako prase? Ne. „Uhm..no stává se. Teď už jsem na cestě jako Owen Wilson se svýmmilionkrát zlomeným nosem. Co se vlastně stalo?“ Sedla jsem si do tureckého sedu a podívala se na Nialla. Začal mi povídat, jak s klukama ráno zkoušeli na turné a Roxy mezi tím byla v bazénu a nosila jim jídlo, když v tom jsem vešla dovnitř (kde je mimochodem na dveřích napsáno mega písmem Keep out) a Niall se napřahoval (nevím proč) a flákl mě do nosu mikrofonem. Omdlela jsem a tak mě přenesli do kuchyně na koberec. Zavolali doktora, aby jejich totožnost nebyla vyzrazena a navíc tady neměli auto, ale mezitím jsem se pozvracela (naštěstí na kachličky). Roxy uklízela ten bordel, Liam řešil doktora. Doktor mě ošetřil, vzal si podpis jako úplatek a odjel. Niall tady ležel se mnou asi čtyři hodiny, než jsem se probudila. „Tos nemusel…“ stydlivě jsem se usmála a proplétala prsty. „Musel,moje svědomí mi to nedovolilo, ale Roxy mi nosila sušenky a muffiny takže jsem to přežil!“ zahlásil vítězně. „Víš, že naživo vypadáš úplně jinak?“ zasmála jsem se. „To mi neříkej. Hele už bych mohl jít zkoušet zase s tím mikrákem od krve…“ postavil se a protáhnul si tělo. „Děkuju za pohodlné spaní…myslím, že si tě budu najímat na masáž hlavy.“ Usmála jsem se. „Jo, Roxy šla k vám a vzala si tvoje boty, že nechce jít ve svých.“ Podívala jsem se na nohy. ROXY!„A jak mám teď jít já?!“ zpanikařila jsem. „Puč si nějaký naše. První dveře v chodbě myslím že Liam má osmičky a menší nenajdeš ale vem si co chceš.“Ukradl další sušenky s L. „Jéé..Díky. Tak já se vydám na túru, než bude tma. Děkuju moc fakt.“ Zamávala jsem Niallovi a šla jsem najít ty boty. „Kam se chystáš?!“ vyletěl ze dveří s botami Louis. „Bože Kriste na nebesích!“chytila jsem se za srdce a prudce uskočila. „Nejsme v kostele Caramel!“zvedl koleno až k bradě a snažil si nazout botu. „Jak jsem se lekla. Jdu k nám. Roxy mi vzala boty…Niall mi nabídl vaše. Mohu?“ protáhla jsem se mezi Louisem a trámem dveří. „Ale moje si neber! Ty jsou posvátný!“ ukázal na skříňku popsanou jako Louis. Nechápu to. Boty byli všude, vlastně jen Louis měl v botníku nějaké. Jinak všechny páry byli na zemi a kdekoliv jinde jen ne tam kde by měli. „Aha, dobře. Díky. Měj se.“ Začala jsem přeskakovat boty na zemi. Converse, Supra, Converse, Supra, Vans. Ah! Šáhla jsem po bílé converse botě s popiskem z vnitřní strany HARRY. Boty mi byli asi o padesátosm čísel větší. Začala jsem se smát, ale nos mi to moc neumožňoval. Přišla jsem si jako potápěč s ploutvemi. Nakonec jsem zakotvila u Liamových converse stejných, jako Harryho ale těch tady bylo miliony. Byli mi jen o dvě čísla větší a tak jsem si je pořádně utáhla. „Kam se hrneš?“ zatarasil mi cestu Liam.„Ehmm…k nám?“ pokrčila jsem ramena. „Tak to v žádným případě! Máš zlomený nos, nesmíš být bez dozoru a myslím, že Roxy tě moc neohlídá a stejně za chvíli přijde. Šla jen pro nějaké jídlo a tak. Zůstaneš tady.“ Opřel se o rám dveří.„Ale…“ „Ne, a mimochodem proč máš moje boty?“ zamračil se. „Niall mi řekl, že Roxy šla k nám a že si vzala moje boty a nabídl mi vaše a ty tvoje byli nejmenší no…“ Odkopla jsem pár bot a sedla sem si na zem. Rozvazovala jsem si už tak dost obnošené tkaničky. Snažila jsem se vzít ty nejhorší boty, abych jim nezničila nějaké exponáty. „Aha, Niall. Dobře my jdeme ještě na moment zkoušet tak se pokus nezabít a jako doma.“ Usmál se a odešel ze dveří. Teď jsem sedívala na bílou stěnu za ním. „Jako doma..jáá-áá-ko doo-oo-ma..hmm to zní jako světový hit.“ Slyšela jsem, jak si povídá sám pro sebe. Překvapuje mě chování takových hvězd. Hodně překvapuje. Nevěděla jsem, co tady mám dělat. Bylo to totálně šílené! V domě One Direction a co teď? Mám se cítit jako doma,aha. Vysoukala jsem si chodidla z bot a odložila je do skříně s popisem Liam. Potichu jsem za sebou zavřela dveře a opřela se o ně. Tak fajn, něco se tady musí dát dělat.Při zamýšlení jsem si upletla cop od ofiny až ke konečkům a zafixovala ho nějakou ztracenou gumičkou. Přehodila jsem si ho přes rameno dopředu, sahal mi asi po prsa. Podívala jsem se na dveře ven. Pořád byly stejné. Na chodbě u schodů byla menší modrá sedačka a tak mě nenapadlo nic jiné než si sednout. Po pár minutách mě to ale omrzelo a tak jsem se rozhodla prozkoumat celou vilu.Tohle se přece nenajde jen tak v každém lese. Doběhla jsem tiše ke dveřím (pořád jsem měla ponožky, takže mi nemlaskali chodidla o kachličky). „Dobrý den, jsem Carmel Buschanelová. Jdu si obhlédnout tento obytný pozemek!“zašeptala jsem vážně a napravila si imaginární brýle. „Mám zde soudní příkaz!“zašmátrala jsem v kapse šortek a vytáhla ultra starý bloček od nákupu.Vystrčila jsem ho před sebe jako policejní odznak. Obvykle se takhle nechovám... ale co kecám, chovám! Když jsem sama. Vystoupla jsem si na špičky jako bych měla podpatky a chodila trošku nakřivo. Představovala jsem si sebe v hlavě jako exekutora s vyčesaným drdolem, pouzdrovou sukní, košilí a sakem v špičatých lodičkách a dioptrické brýle, které vlastně dioptrické ani nejsou. Vykročila jsem do chodby. V prvních dveřích byly boty, to jsem si nepotřebovala ověřovat. Na protější straně byli další dveře. Trhnutím jsem je otevřela, ale vevnitř nikdo nebyl, jen piáno a knihovna. Zajímavé. Zavřela jsem dveře ale teď už jemněji. Další zastávka bylo další patro. Schody byli přesně obydlený a třetí byl obydlený až moc. Rolety zatažené, boty všude a na židli deset bund přes sebe. A hele! Někdo je můj bratr! Po nahlédnutí jsem vykročila na druhou stranu od schodů. Další hrozně nepořádný pokoj a ten smrad…fuj. Nemohla jsem si pomoct a otevřela jsem tam okno. Další pokoj byl něco jako společenská místnost. Gauč, televize, skříň plná společenských her, všude byly rozházené deky a polštáře. Poskládala jsem je a dala na kraj gauče. Společenských her? Cože? One Direction hrajou společně Twister a Monopoly? Další pokoj byl o něco lepší, něco jako sklad. Byl tady stolek a pár židlí na sobě a hromada neidentifikovatelných věcí co mě ani tak moc nezajímalo. Další schody byli na druhé straně než ty první a tak jsem přehupkala celé patro, abych se k nim dostala. Tady byli jen 4 dveře. Pokoj (nadmíru uklizený! Páni!), pokoj a pokoj. Poslední dveře byli zamčené. Kdo ví, co bylo za nimi. Třeba další boty. Ty další pokoje byl takový průměr na rozdíl od těch dole a toho prvního to bylo normální. Jako u mě doma. Nic zajímavého ale pořád jsem nedokázala určit, komu pokoje patří. Čtvrté dveře nešli ani za nic otevřít. Ani dírkou jsem nic neviděla. Vzdávám se. Sedla jsem si na první schod od vrchu a dívala se na nebe přes prosklenou střechu.Strašidelné. Pak mě napadlo, že jsem neprozkoumala spodek budovy. Jen chodbu a obývák, kuchyň a studio, které sem zahlédla asi tak na dvě sekundy. Obávám se,že ta místnost zabírala více, než polovinu půdorysu.

Už tady byli jen jedny neprozkoumané dveře.V chodbičce, kde byli i dveře Keep out. Prohlédla jsem si je od spodu na horu ale nikde žádný nápis a tak jsem se zapřela. Vpadla jsem do místnosti, která vypadala jako obrovské ovládání pro Hunger Games jako ve filmu. Nikdo tady nebyl. Jednu stěnu pokrývalo sklo.Myslím, že to bylo takové sklo jako ve vyšetřovacích místnostech ve filmech s kriminalitou.

 Co nejtišeji jsem zaklapla dveře zpátky a strčila do pusy poslední sušenku, kterou jsem ukradla v kuchyni. Bylo na ní H, ale komu to vadí? Posadila sem se do měkké business židle a zatočila sem se s ní.Vždycky mě to bavilo. Jednou jsem se točila tak moc, že jsem se pozvracela na babičku. Za sklem skákali kluci a měli u pusy mikrofony. Bolo to jako němý film. Někde tady musí být tlačítko na zvuk. Vždycky to tak ve filmech mají.Rozhlížela jsem se po palubní desce s milionem tlačítek a hledala něco na pomoc. Hmm… A! Tohle modré tlačítko by mohlo být ono. Sounds. Zkusíme to.Opatrně jsem zatlačila do tlačítka a v ten moment se v malé místnosti rozléhal zvuk hlasu. Musela jsem si zacpat uši, jak to bylo nahlas. Další pátrací akce ale tentokrát Volume bylo snadné najít. Ztlumila jsem si to dle vlastních potřeb a pohodlně jsem si vyhodila nohy na desku. Dokud jsou kluci tam, tak mě nikdo nemůže vidět ne? Kdyby to nebylo kriminální sklo tak by mě dávno viděli. Poslouchala jsem, jak zpívají, jak si povídají, pomlouvají a podobně. Ovšem to bylo zajímavé. „Hej,možná bychom měli už končit. Někde se tady určitě válí Caramel s rozbitým nosem o linku.“ Zasmál se Harry.„Stejně mám hlad. Díky bohu za Roxiny sušenky!“ rozplýval se Niall. Asi jsem si neměla brát tu poslední ale to je jedno. Že se válím s rozbitým nosem o linku? Pche. „Cože?!“ okřikla jsem postavy za sklem, když se začali smát na tom jak mám tampony v nose. Zastavili se v pohybu. Ups. Asi sem tím sounds zapnula i vlastní hlas jim. „Caramel?“ ohlížel se Louis a hledal mě i na stropě. „Ahoj…“ zamávala jsem na sklo, i když jsem věděla, že mě nevidí. „Caramel se nám nabourala do systému! Jak dlouho už tam seš?“ Niall nalepil obličej na sklo a díval se někam daleko za mně. Naklonila jsem se přes desku a zaťukala mu přímo na nos. „Asi hodinu, aspoň už znám nějaké vaše písničky!“ opravila jsem knoflíky, které jsem omylem posunula. „Liam říkal, že se mám chovat jako doma!“ obořila jsem se na něj. „Jo kluci jako doma! Nová písnička poslouch-“ nestihl ani doříct větu. „Ne, dneska už dost o písničkách mám toho plný zuby. Chci si teď lehnout do vany a nalít do sebe hrnek čaje!“zacpal mu pusu Louis. Odložili mikrofony na stolek u zvukotěsných dveří a za moment už jsme se potkali na chodbě do kuchyně. „Uznávám, že jste dobří. Placáááák!“ napřáhla sem ruku. Nikdo nic. „Ah tak fajn. Proč vlastně Roxy šlak nám?“ protáhla jsem se mezi těmi těly do druhé části chodbičky a v kuchyni jsem si sedla na židli. „Jídlo ale je tam už dlouho ne?“ Niall se opřel o linku a povědomě zašmátral rukou do misky se sušenkami. Po tom co zjistil, že nic není, otočil se a prozkoumal to ještě jednou. Dívala jsem se všude jen ne na něho. Hned by mu došlo kde ta poslední sušenka je. „Není tam už přes tři hodiny?“ zvedla jsem rychle hlavu. Obavy o kamarádku, to je to nejhorší. „Jdu se na ni podívat. Liame půjčím si tvoje boty, můžu?“ Zvedla jsem se s vrzáním židle. Podívala jsem se v obýváku na oblohu přes střechu. Venku se stmívalo. Bylo by blbý zeptat se, jestli nechce jít někdo se mnou? Mám celkem panický strach i z tmy a vlastně z hromady věcí.Proběhla jsem očima každého z nich a překroutila očima. „Tak jo já teda budu sama bloudit lesem a ukradne mě smečka vlkodlaků!“ rozutíkala jsem se k botám. Liamovy byly tam, kde jsem je nechala. Narvala jsem si do nich nohy jako Louis odpoledne s kolenem u brady. „Počkej já se obětuju…“ doplazil sek botám i Zayn. „Mám jich plný zuby!“ začal se nazouvat do béžových Timberlandek, kterých sem si ani nevšimla. „Díky za ochotu!“ poznamenala jsem ironicky. „Ještě tě v tom můžu nechat zlato.“ Hodil přes sebe koženou bundu a odstoupil od dveří, ať mohu projít. Ostatní se ani trochu neobávali o nás dva ani o Rox. Jen Liam mi řekl, ať si dávám pozor na nos. Vyběhla jsem do tmy. Mohlo být tak sedm hodin večer ale ze světlého domu je všechno tma. „A teď začne horor. Mám taky fobii z hororových filmů.“ Ujasnila jsem to Zaynovi.„To je fajn, aspoň nebudeš strašit hroznýma příhodama.“ Rychlým tempem jsme zdolávali terén v lese. Byla jsem hlavní navigátor, protože v téhle divočině nefungoval mobil. Jedině na střeše naší chaty a tam se mi nikdy lézt nechtělo. „Je mi hrozná kosa a vyzouvají se mi boty!“ rozčilovala jsem se asi v polovině cesty. „No promiň ale, když ti dám svou bundu tak bude zima mně!“ řekl tajemně. Zatvářila jsem se asi takhle -_- debil. „Máš kalhoty, teplý boty, tričko a já mám tílko, šortky a boty o dvě čísla větší! SNOBE!“ bouchla jsem ho do ramene. Na rukách a nohách mi naskakovala husina jako obvykle. Už z dálky jsem ale viděla, jak se v oknech naší chaty svítí. Díky bohu nebo ne? Vloupání. Bleskově jsem se postavila před Zayna a on se zastavil.Vystrašeně jsme se na sebe dívali. „Já se bojím!“ zašeptala jsem. Začal se potichu smát. Otočila jsem se uraženě zády a nakračovala na mokrou trávu k chatě. Liamovy Converse byli na durch mokrý. Zayn šel za mnou. Přišla jsem si jako zloděj ve vlastním domě. Vešli jsme dovnitř zahradním vchodem přímo do ložnice. Aha, takhle to je. Roxy ležela uspaná na posteli a roztahovala se přes peřiny. Zavřela jsem víčka a přetřela si je prsty. „Až se vzbudí, tak už se nikdy nevzbudí!“ potichu jsem začala nadávat. „To jev pohodě. Tak a teď jdeme zpátky!“ ukázal na dveře. „Nemůžeme ji tady nechat!“ dupla jsem nohou. „A co teď budeme dělat?! Mám ji vzít na záda?!“vyskočil na stůl v rohu místnosti. „Já zůstávám tady.“ Odkopla jsem mokré boty a sundala stejně mokré ponožky. Odkulila jsem Roxy na kraj postele a vlezla jsem do spacáku. „A co mám dělat já? To mám jít zpátky sám? Nevím, kudy to bylo!“ rozhazoval rukama. „Promiň, ale nenechám tady svou nejlepší kamarádku!“Teď už jsem byla totálně vytočená. Jen na mě koukal s vykulenýma očima.„Vem si deku a tady je pohovka. Naschle a zhasni.“ Otočila jsem se ve spacáku.Nezmohl se na odpověď, asi je naštvaný. Vytočila jsem superhvězdu. Bude mě nenávidět. Měla bych to odvolat. Prudce jsem se posadila. „Anebo můžeš jít sem,místo mě a já si lehnu na pohovku hmm?“ Seskočila jsem ve spacáku z postele a přehopkala až k pohovce. Zasmál se na mé bezradnosti.„Nevadí mi pohovka, i když bych radši spal v té posteli ve vile. Ale když se nabízíš!“ Rozvázal si boty a sundal bundu. Hodil se vedle Roxy na postel a zakryl se jednou péřovou peřinou. Natáhla jsem se po vypínači. Tma zalila pokoj. „Díky za to.“ Otočila jsem se, abych viděla na jeho tvář. Opíral se o čelo postele. „Žádný problém.“ Založil si vlasy za hlavu. „Mám otázku.“Oznámila jsem mu. „Ptej se. Nechce se mi spát.“ Posadila jsem se a Zayn neváhala přesunul se na pohovku vedle mě. „Kterej pokoj je tvůj?“ tiše jsem se zasmála. „Tys nám projížděla pokoje?!“ ohroženě se na mě podíval. „Promiň ale to Liam. Pamatuješ? Chovej se jako doma. Jako doma!“ povytáhla jsem si spacák až k bradě. „Jasně. Moje je poslední v prvním. Naproti tvýmu.“Zarazilo mě, že ten pokoj označují za náš nebo můj vlastní. „Ten bordel co jsem tam otevírala okno?“ zamyslela jsem se. „Nemyslím si. To Niall tam má bordel a smrad.“ „Ty tam máš těch deset bund na židli!“ vykřikla jsem, ale hned jsem si zacpala pusu, abych nevzbudila Roxy. To bylo ale nemožné. „To bude ona.“ „Dobře asi přece jen budu spát. Dobrou.“ Kopla jsem do něho a natáhla jsem si nohy.„Víš, klidně si vezmi postel, jestli chceš. Vystačím si na gauči.“ Nabídl mi.Nechci ještě víc uštvat celebritu, takže ne. „Ne, jsem spokojená. Dobrou.“Otočila jsem hlavu k opěradlu gauče a za pár minut, i s mým zlomeným nosem, upadala jsem do světa masakrózních snů. 

Hrozně moc děkuju každýmu kdo si to přečetl nebo to čte. Miluju vás <33 Zanechte mi hodnocení (reakci) to vám zabere tak vteřinu a nebo komentář (prosim prosim prosim! :3) omlouvam se za tak dlouhou kapitolu :x ❤Ha! Pan Weasley v metru :3 Moje oblíbená část HP5 so..jdu se dívat a vy prosím to zhodnocení :') A taky fakt nechápu, proč mi to maže mezery mezi slovama -_- 

Lots of love, Cath Xx