5. Tiptoe: Seznámení s Tuckerem.

Vzhledem k tomu, že jste mi ty dva komentáře dali (díky :33) tak já vám na oplátku dám mou oblíbenou část (jo, mám ráda to co píšu :D někdy) z toho, co jsem zatím napsala. Přidám se i fotky, aby jste si to dokázali představit, jak to já chci. Protože jediné, co si tady mužete vytvořit sami, je obraz postav ;).

Vyšla jsem bosá před Vilu (hlavní vstup) a zaryla jsem prsty na nohách do ještě vlhké trávy. Chtěla jsem se cítit jako ve filmu, ale to mě přešlo hned, co jsem uviděla mravence. Hodila jsem si na trávu Keds a stoupla si na ně. Tuturututu! To je snad les divný zvuk? Pořád tady něco řve, křičí, troubí apod. Znělo to jako španělská kapela z ulice. Zrak jsem upřela na les, ze kterého zvuk doléhal. Tuturututu! Z lesa se vyřítilo malé autíčko jak z reklamy na Panzani. (Sakra ani nevíte jak dlouho mi trvalo tu reklamu najít na YT -_- ale tady je) Kličkovalo mezi trsy trávy a snažilo se přiblížit k Vile. Nemohu říct, že jsem se nelekla. Vjelo na loučku jako detektivka Francouzka v Madagaskaru trojce. Musela jsem uskočit do trávy, aby mě nesejmul. Ale bohužel to dostali moje boty. Amen. Dveře se div nevylomily a vyskočil z malinké kabinky asi dvoumetrový útlý mužík. Ve filmu by ho určitě hrál Bradley Cooper. Stopro. Jen decentně mladší. Vypadal prostě božsky! „Mohu vám nějak pomoci, pane?“ opřela jsem se o předek auta. Nevnímala jsem, jak moc je špinavé. „Dobrý sen! Teda den! Říkejte mi Tucker, těší mne!“ Vysypal ze sebe až nadbytečnou rychlostí a podal mi ruku. Potřásli jsme si rukama a on pořád vypadal jako naspeedovaná veverka. Pořád sexy. „Carmel. Kdo jste a proč jste tady?“ nahodila jsem svůdný tón. „Vezu jídlo pro mladé pány! Těší mě tahle spolupráce. Ani nevíte, kolik vydělávám! Je to nejlepší kšeft v mým životě!“ Ani jsem nevnímala každé slovo, jak moc mluvil rychle. Spíš sem se věnovala tomu, jak se tak vysoký člověk dokázal nacpat do tak malého auto-naklaďáčíčku. „Takže vy ste dodavatel jo?“ skousla jsem si spodní ret, abych se nerozesmála. „Jsem. To jsem já. Tucker!“ Obešel náklaďáček (asi dva kroky) a otevřel dvířka kufru. „Tahle práce je prostě můj sen! Celebrity! Znáte se s nimi?“ Vykoukl na mě od okraje náklaďáčku a povytáhl obočí. „No, vlastně já nevím asi ano.“ Rozvážně jsem se rozmýšlela. „Vážně? Kriste pane na nebesích! Počkejte, někde tady mám foťák…nebude vám to překážet, že ne?“ Smutně se na mě podíval a dál prohraboval přihrádky ve dveřích. Vytáhl starší model Polaroidu. Takový ten bílo-žluto-oranžový. Vždycky jsem si ho přála.

Fajn, ty barvy jsem moc netrefila :D

(Pro zbytek rozklikněte viac informácii pokud už nemáte)

 „No, pokud si to necháte pro sebe…“ přilepila jsem k němu bok, ať se můžeme vyfotit. „Jsem chráněn těmi… právy. Nebojte, bude u mě v šuplíčku. Sýr!“ Řekl to tak rychle, že jsem se nejspíš šklebila, protože jsem se nestihla usmát. Nevadí. „Víte, že jsem si tento foťák vždycky přála?“ Poklepala jsem prstem po čočce na Polaroidu. „Fakt?! Tak to je kus informace! Nate! Vemte si ho! Je tam materiál asi na 50 fotek a tady máte zbytek. Asi stovka.“ Vytáhl z auta krabičku s dalšími fotopapíry. „Vy ste trochu blázen, že?“ S radostí jsem přijala fotoaparát, protože ten Tucker vypadal jako milý člověk. „Ne, ani v nejmenším!“ Přesunul se zpět ke kufru a začal vyndávat potraviny. „Vezmete jim to žejo?“ Krabice pokládal na sebe. „Jo, jo proč ne.“ Prohlížela jsem si věci v krabicích. Ovoce, zelenina, pečivo, sladkosti, sladkosti, další krabice gumových medvědů, mouka, vejce, těstoviny, rýže, kuře, kuře, další kuře a kuře na čtvrtou, neidentifikovatelné věci a to je všechno? „Omlouvám se za mou hrubost, ale nemáte tady i … pití?“ Nakoukla jsem do malého prostoru uvnitř vozu a v rukách jsem stále převalovala foťák a krabičku. „Ale ano, mám, momento uno eto melato!“ Hrabal se v útrobách kufříku. Trochu mě ta cizí řeč vyděsila a obávala jsem se, že sám neví, co to znamenalo. „Balená voda, balená voda, balená voda…“ Vytahoval karton po kartonu ven. Dvě bedny džusů a bedna alkoholu. Kafe, mléko a čaj. Kakao! „Vy ste prostě boží chlap!“ objala jsem ho. Trochu páchl potem, ale neodrazovalo mě to. „Ale, není za co není za co!“ vykoktal ze sebe. Konečně zpomalil s řečí. Podíval se horlivě na hodinky. „Rád bych vám s tím pomohl, ale čas neúprosně tlačí a já musím o dům dál.“ Zavíral dveře na kufru. Byly to spíš skříňové dveře na kufru. „Počkejte, chci s vámi taky fotku. Sýr!“ Rychle jsem se k němu naklonila a cvakla nás do Polaroidu. Za moment už vyjížděla černá fotka. Mávala jsem s ní, aby se obraz udělal co nejrychleji. „To bylo ale rychle. Na viděnou!“ Hupsl do auta a už přejížděl trsy trávy na louce. Zanedlouho zmizel mezi stromy. Byl jako Alenka v říši divů. Asi deset krabic a pět kartonů balené vody. Super. Aspoň mám Polaroid. Byl vážně milý. Podívala jsem se na naši společnou fotku. Vytvořilo mi to úsměv na tváři. Tucker měl vystrašeně vykulené oči. Paráda. Strčila jsem fotku do krabičky k té nepoužitým a začala jsem vláčit donášku do Vily. Doufala jsem, že kýla se mi vyhne obloukem a dvacetkrát jsem přeběhla z kuchyně ke krabicím. Dvakrát jsem dokonce vyběhla ven a žádné další věci tam nebyli. Usadila jsem se u krabic na zem a začala jsem přebírat kvalitu. Otevřela jsem si Apple sour rings. 

Vážně je miluju <3

Moje neoblíbenější gumové bonbony. Když o nich nikdo nevěděl, tak nikomu nebudou chybět. To byla moje úvaha. Dřevěné bedny, ve kterých věci byli, byli plné takové té uschlé trávy a ta teď byla všude. Jelikož jsem nevěděla, kam se věci mají ukládat, tak jsem prohlížela každou skříňku v kuchyni a ukládala věci na doufám správná místa. Alkohol a kartony vod jsem nechala na baru v kuchyni. „Jaká šikovná uklízečka. Díky Caramel.“ Do kuchyně jsem viděla vcházet Liama. Vždycky ví, kdy se objevit. „Nemáš zač. Tucker je moc milý muž a daroval mi Polaroid!“ ukázala jsem na krabičku na lince. „Díky bože. Vždycky se s náma chce fotit a pořád a pořád. Teda dvakrát co tady byl.“ Prohlížel si foťák. „Nevyfotíš se se mnou?“ Zamávala jsem řasami jako princezna. „Tohle bych toleroval, ale nezačni mluvit jak veverka z Karcoolky prosím. Slib mi, že to bude jen v tvém vlastnictví a nikomu ji nebudeš ukazovat. Toto pravidlo se nevztahuje na Roxy.“ Napřáhl ke mně ruku. Dneska už druhý člověk. Super. Potřásli jsme si rukama a já si podala foťák. „Cheeeeeeeeers!“ Na poslední chvíli se mezi naše hlavy vecpala i třetí. Ta Zaynova. „Tak to bude komická fotka.“ Vytahovala jsem snímek z aparátu. „Máš na co vzpomínat baby!“ plácl mě po rameni a natáhl ruku do sáčku s Apple sour rings. „Nešahat! To mám jako výplatu za nanošení všech těch věcí.“ Rozmachovala jsem rukama. „Promiň! Už ti na žádný jídlo nesáhnu. Horší než Niall.“ Zamumlal. ZNOVU jsem urazila celebritu a ZNOVU to byl Zayn. Proč já? PROČ JÁ? Na fotce jsme byli všichni, teda já a Liam, vyděšení a Zayn měl hlavu přes polovinu fotky. Druhá fotka do alba! Super. Vložila jsem ji k ostatním. „Tak, teď se mě už nezbavíte. Tři pytle Apple sour rings a kupa jídla a alkoholu. Fuu. Stěhuju se sem.“ Vyskočila jsem na linku. Jaká drzost. „Klidně…“ mávli nad tím rukou. A, už přichází to, o co jsme se bály. „Tak co budeme dneska dělat?“ Liam se snažil vysvobodit jednu láhev vody z kartonu. „PAINTBALL!!!“ Do obýváko-kuchyně vběhnul Harry a Niall s maskáčovými kalhoty, maskami a zbraněmi. „Nestřílejte! Miluju tě mami!“ Louis padnul z gauče na koberec a ruce zvedl nad hlavu. Bože, šílená rodinka. Ale začíná se mi hodně líbit.

Tohle s příběhem nemá nic společnýho ale příde mi to hrozně vtipný :D

Tak jo, stanovím zase limit a teď 3 komentáře? Prosím :3 Rozjela jsem se s přidáváním a moc nemám chuť na psaní, takže zpomalím :) (neumím zpomalovat :DD) hodnocení, komentář..whatever <3 a jestli chcete tak doporučuju tenhle emotivní příběh od úžasné Mišky (aspoň doufám že se tak jmenuje :D <3) 

Love y'all -Cath xx