streda 13. marca 2013

Úvod: Tiptoe


První týden letních prázdnin jsme trávili s Roxy na naší nové chatě. Teda nové. Byl to starý, zrenovovaný domek u lesa. Čtyři kilometry od civilizace. Dojeli jsme sem autobusem a potom na kolech. Celkem jsme si mákly. Ale stálo to zato. Jen my dvě, nejlepší kamarádky v pusté chatě. Jezdívali jsme sem s rodiči, ale oni už nemají chuť na romantickou atmosféru. Radši si doma uspořádají seniorský zahradní večírek. Dobře. Nejsou zas tak staří ale pořád si z nich dělám srandu. A navíc máme věk na to, abychom bydlely samy.

     Před velkou dubovou brankou jsem seskočila z kola. Ucítila jsem vůni jehličí. Přírodu nějak extra nemiluju, ale tady je to jako doma. Vytáhla jsem z batohu zrezivělé klíče a strčila jeden po druhém do zámku na bráně. Padl až ten třetí. Zámek zavrzal a branku jsem ztěžka otevřela. Vklouzly jsme dovnitř.  Kola jsme si opřeli o cihlovou zídku u domku a já zase zkoušela klíče. Teď už jen trefit ten správný do správného zámku. Povedlo se. Jsem prostě boží. „Je to tady fakt moc hezký!“ Roxy shodila batoh na křeslo v prosklené předsíni. Roxy si prošla všechny pokoje zatím, co já jsem se snažila roztopit zatuchlý kamna. Večer tady bývá zima. Hádáte správně. Nepovedlo se mi to. Po šestém pokusu jsem to úplně vzdala. Roxy si radši oblíkla teplejší ponožky. Asi byla jediná, kdo předpovídal, že jsem neschopná osoba, co se topení týče. Proto jsem se vydala do velké ložnice a našla jsem tam pár péřových peřin. Ups. Jsem alergik. Další věc, která mě absolutně nenapadla. Naštěstí jsem našla na skříni pestrobarevný spacák a to byla jediná možnost jak přežít.  „Vážně si myslíš, že nám to pomůže? Možná bychom měli jet domů.“ Venku se už stmívalo, a proto sem tenhle návrh rázně zatrhla. Budeme tady muset nejmíň jednu noc přežít. Zachumlali jsme se do všeho, co jsme našli v ložnici a nahřáli si pár párů termoforů. Měli jsme tady i jeden s Britskou vlajkou a jeden s Barbie. Asi od mé maličkosti. Termofory jsme si strčili k nohám a snažili jsme se usnout. Teda já jo nevím, jak na tom byla Roxy. Vypadalo to, že spí. Po tak dlouhé cestě se jí nedivím, ale já nemohla usnout. Venku pořád něco šustilo a já vážně nemám ráda takovýhle situace. Na sílu jsem zavírala oči, ale nešlo to. Viděla jsem, jak se za oknem něco pohnulo. Naskočila mi husina. Natiskla jsem se na Roxy a snažila sama sebe přesvědčit, že se mi to jen zdálo. Měli jsme v ložnici velké prosklené dveře. Byly sice zamčený, ale stejně jsem se hrozně bála. Radši jsem se otočila k Roxy a usnula nejrychleji a bezmyšlenkovitě jak to šlo. Naštěstí se mi to povedlo za rekordní čas, kterej jsem rozhodně neočekávala.
Rrrrrrrrrrr! Brrrrrrrrmmmm! Rrrrrrrrrrmm! Moje oči se rozlepili až po pěti minutách nekonečně odporného zvuku. Minutku jsem se rozkoukávala, jestli náhodou není ještě brzo na vstávání, ale přes prosklené dveře bylo vidět paprsky ranního sluníčka. Vytáhla jsem ruce zpod spacáku a protáhla se až k čelu starodávné postele. Roxy byla zachumlaná v péřových peřinách a hlavu měla zabořenou v polštáři s pletenou kočkou. Chvíli jsem ještě ležela v měkké posteli, abych se vzbudila, a potom jsem vylezla. Prohrabala jsem batoh, abych našla šortky a tričko. Vlasy jsem si rozčesala a zapletla do copu od ofiny až po konečky vlasů. Roxy chabě zachrápala. Ta se nikdy nevzbudí. Nerada budím lidi a tak jsem ji nechala spát. Otravný zvuk pořád pokračoval. Hodila jsem si do pusy žvýkačku a mezi prsty na nohách zasunula gumový držáček žabek. Odemkla jsem dveře na zahradu a nadechla jsem se čerstvého, ještě ne tak teplého, vzduchu. Zvuk zesílil a tak jsem zavřela dveře, aby to Roxy nevzbudilo. Je potom mrzutá. Opodál byl keř s malinami a jiným ovocem a tak jsem si pár plodů utrhla a naházela je do pusy. Vydala jsem se za tím hlukem. Směřoval z lesa. Za normálních okolností bych se bála, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se tam schovával masový vrah. Až na ty stíny včera večer. Sluníčko pronikalo i mezi stromy ale pořád jsem se neblížila do hlubšího lesa.
Zanedlouho jsem se objevila u obrovské vily. Prosklená okna až tři parta. Zdálo se, jako by byla vytrhnutá z velkoměsta a vložená přes Ctrl+C a Ctrl+V do netknuté přírody. Zvuk tady zesílil do hrozných kvalit. „Ehm..HALO?!“ otočila jsem se na místě a hledala někoho …živého. „HALÓÓÓ?!!“ přiblížila jsem se ke dveřím, ale nikdo se neozýval. Až teď mě napadlo, že ten zvuk je jako motorová pila. Přeběhl mi mráz po zádech a po celém těle mi naběhla husí kůže. Co když teď vyběhne vražedný maniak s motorovou pilou, rozřeže mě na kusy a nastrká jednotlivé části mého těla do mrazáku. Zarazila jsem se, než jsem se opřela o stříbrnou kliku na dvoukřídlých, stříbrných vchodových dveří. Každé křídlo se rozběhlo k vnitřním stěnám domu. Po bouchnutí nastalo totální ticho. Vyzula jsem si žabky a vzala je do levé ruky. Potichu jsem vklouzla do domu. Moje zvědavost je hrozná, já vím. Holá chodidla se mi lepila na bílé dlaždice a každým krokem mlaskali. Zmocnil se mě strach, že jsem nechala otevřené vchodové dveře, ale to mě za chvíli přešlo a putovala jsem dále do útrob domu. Nečekaně se světlým domem rozezněl zvuk bouchnutí dveří a pila přestala. Přitiskla jsem se ke zdi a pozorovala dění. Nic dalšího se ale nestalo. Zase hrobové ticho. Našlapovala jsem jen na špičky a pomalu se dostávala k výklenku. Nahlédla jsem dovnitř. Byla to až moc bílá místnost. Gauč, stoly. Prostě obývák. Nikdo tam nebyl. Teda nikoho jsem neviděla, ale všimla jsem si, že nad obývákem je díra přes dvě patra a střecha je prosklená. Proto mi pokoj připadal tak bílý. Na dalších dvou patrech byl průřez zakončen zábradlím. Přeskočila jsem na krémový koberec, ale pořád jsem se držela u zdi, aby mě někdo z vyšších pater neviděl. Obývák byl větší než celý náš barák. Osahávala jsem si dekorace na mramorovém krbu. Nikde ani trochu prachu. Takže tady někdo musí být. Byli tady prosklené dveře podobné těm na naší chatě ale asi dvakrát větší. Bylo pootevřené a tak jsem vyklouzla ven. Zahrada byla obrovská a orámovaná vysokými stromy. Přes to tady bylo dostatek slunce. Došla jsem až k zahradnímu altánku velikosti svatebního stanu a obrátila se zpět na dům. Ještě byl moc blízko, abych ho viděla celý a tak jsem kousek couvala, abych si ho prohlídla. Tohle se přece nestává každý den ne? Oči jsem si zakrývala dlaní. Slunce bylo prudké. Najednou jsem se ocitla na hraně něčeho neidentifikovatelného a převrátila jsem se dozadu. Zakřičela jsem. Na rozpálené kůži jsem ucítila vlhkost. Jasně, spadla jsem do bazénu. Husí kůže se mě zase nevyvarovala. Každý ví, že mám hydrofobii. Padala jsem stále hlouběji. V každé chvíli jsem očekávala záchvat. Nesnášela jsem bazény a jezera, moře a oceány dokonce i vany a vířivky. Začala jsem sebou házet a škubat. Zdálo se to jako roky, než vypluju na hladinu. Mávala jsem rukama a snažila se dostat ke vzduchu. Ve vodě už jsem nebyla pár let. Asi deset. Už ani nevím, jak se plave. Záchvat se dostavil v nečekaném čase. Začala sem pociťovat úzkost a kopala jsem ještě víc. Řvala jsem z posledních zásob kyslíku a na hladině byli určitě vidět miliony bublin. Vedle mojí šílené hlavy se objevila něčí ruka. Děsně mě to vylekalo a moje tělo se zmetalo ve vodě ještě tisíckrát víc. Už jsem málem umírala od toho mála kyslíku a z fobie a proto jsem se chytila cizí ruky, i když to mohl být ten chlap s motorovou pilou. Ten měl ale sílu. Rychle mě vytáhl na dlaždičky okolo bazénu. Hluboce jsem se nadechovala a vykašlávala vodu. Oči jsem měla zakalené vodou, takže jsem na případného útočníka neviděla. Převalila jsem se na břicho a z toho se vyhoupla na kolena a nakonec na nohy. Vytáhla sem žabky plavající na okraji bazénu. Konečně jsem se podívala na toho muže. Zůstala jsem poměrně hodně v šoku. Přede mnou se v plné kráse rozpínal…gumový krokodýl a za ním chlapecká postava. Neviděla jsem mu do obličeje, protože slunce mi ozařovalo oči. „Já..strašně se omlouvám za vloupání! Prosím nezabíjej mě! Já hned vypadnu a nic nikde neřeknu!“ zvedla jsem ruce nad hlavu. Z bot mi kapala voda z bazénu na hlavu. Pořád jsem kašlala vodu. Klepali se mi kolena a třásli ruce. Zasmál se. „Jsi v pořádku? Dost si vyváděla. Rozhodně se tě nechystám zabít!“ Přišel ke mně blíž. V tom momentu jsem poznala črty jeho tváře podle fotek a videí. „Ty jsi..ty..“ odumřel mi hlas. „Hlavně nezačni křičet prosím tě!“ Nastrčil ke mně ruce, jakoby mi chtěl zacpat pusu. Já si ji ale zakryla dlaněmi sama. „Liam…“ vydechla jsem mezi prsty. „Těší mě!“ sladce zamával vystrčenou dlaní. „Panebože. Co se to děje? Liam mě zachránil před umřením v bazénu!“ hodila jsem žabky na zem a nazula si je. Pořád jsem se dívala na něj, takže jsem si je nejdřív nazula naopak. Nepřítomně jsem si ždímala tričko. „Pááááni. Pořád tomu nevěřím. Víš, máme chatu kousek odsud za lesem a ráno jsem slyšela nějaký hluk tak jsem se chtěla podívat. Jsem děsně zvědavá. Promiň, je mi to líto ale ..páni!“ přiblížila jsem se k němu. „Jsem Carmel. Strašně moc ráda tě poznávám!“ Vzala jsem jeho ruku do mé mokré dlaně a zatřásla jsem s ní. Začali se mi klepat zuby. Najednou mi byla děsná zima. Ve stínu celá mokrá. Liam to zaznamenal. „Pojď dovnitř. Najdeme tam na tebe něco suchého!“ byl moc milý. Postavil se před dveře, abych mohla vejít prví. Vyhýbala jsem se koberci, abych něco nezamokřila ale Liam v keckách od vody v klidu pošlapal ten boží kobereček. „V prvním je prázdná koupena. Kluky fascinují střešní pokoje. Předpokládám, že nás znáš, že?“ Pozastavil se, než otevřel lednici a vytáhl dvě láhve vody. Jednu po mě hodil, ale já ji nechytila. Ohnula jsem se pro ni na zem. „Děkuju moc za pomoc. Asi bych umřela, kdybys mě nevytáhl. Mám pokročilou hydrofobii a vážně mi je blbě i teď.“ Zahanbeně jsem se podívala na vlastní nohy. Zasmál se. „Není zač. Hydrofobie? Bojíš se bazénu nebo co?“ zajímal se. „Vody.“ Přikývla jsem. Pozvedl obočí. Asi nikdy nepotkal tak šílenou holku, která se bojí vody. „Teda jako vody velké. Sprchu respektuju!“ řekla jsem rychle. Usmál se. „Támhle jsou schody. Třetí dveře nalevo je prázdný pokoj a je tam i koupelna. Radši se zamkni. Kluci budou za chvilku zpátky. Šli někam do lesa hrát paintball.“ Upozornil mě a upil si z láhve vody. „Já nechci nějak obtěžovat ale díky. Moc si toho vážím.“ Upřímně jsem se usmála. Kdyby tady byla Roxy tak bychom obě skákaly, že se nám konečně povedlo potkat celebritu a hned takhle. Ještě jsem párkrát nervózně přechytila láhev a usmála se na Liama. „Donesu ti před dveře něco čistého a suchého ale obávám se, že nic pro holky v tomhle pánském sídle nenajdu. Ale posnažím se.“ „Děkuju.“ Zatáhla jsem si za cop a z toho vystříkl malý proud vody. Doufala jsem, že to Liam neviděl a vyšlápla jsem ke schodišti v chodbě, kterou jsem se plížila. Vchodové dveře byly zavřené. Ale Liam nevypadá na násilníka. Ale proč jsou všichni v pusté přírodě? Aby je nenašli paparazzi? Odpočítala jsem třetí dveře a jemně je otevřela. Vydechla jsem úžasem. Pokoj byl obrovský a bílý a zlatý a nádherný. Boty jsem odhodila zpět ke dveřím a zavřela je. Liam mi radil, ať se zamknu, ale nějak jsem na to pozapomněla. V koupelně jsem byla překvapená ještě více. Obrovská vana a dvě umyvadla. Dokonalost. Shodila jsem ze sebe tričko, které se na mě lepilo a šortky. Spodní prádlo jsem si pověsila na okno, aby aspoň trochu oschlo. Koupelnu už jsem zamkla. Rozpletla jsem si vlasy a zapnula vodu ve vaně. Jen na sprchu, jistě. Vlasy bych si nemyla, ale vážně mě odpuzoval pach chlóru. Captala jsem se dlouho v tenké vrstvě vody na dně vany. Sprchou jsem si přejížděla přes tělo. Měli tady dokonce i taková malá mýdla jako v hotelu. Namydlila jsem se od hlavy k patě. Žádný chlór. Papá! Nebylo mi trapné, že trávím tolik času v koupelně u cizích lidí. Ale cizích jako cizích.

P.S.: Děkuju děkuju děkuju za každý komentář a hodnocení (reakci) :3 (omluvte mou úděsnou češtinu :DD) Píšu i ve slovenštině :) <3 A ještě byste měli vědět že nesnáším ty lovestory v Londýně stylu "potkali jsme se na koncertě a láska na první pohled -_-" tohle NEBUDE o lásce (aspoň ne hned na začátku) ale spíš o přežití a kamarádství a jak to všichni přežijou spolu. A happyend? Žádná tuctová ffka to nebude...
Lots of love, Cath Xxx

4 komentáre:

  1. Naozaj, naozaj, NAOZAJ slušné. Dievča, očividne vieš, čo píšeš a fakt to stojí zato, aj keď som len na prvej časti. Príbeh je tak dobre napísaný, že aj napriek tomu, že moja čeština je celkom schopná som s tým mala menšie problémy. No a mimo príbehu ma zaujali aj tvoje slová, lebo na tie preláskované príbehy chytám alergiu a prejavuje sa to tak, že sa mi zdvíha žalúdok. Som rada, že som konečne našla niečo čitateľné:) Máš môj obdiv!

    OdpovedaťOdstrániť
    Odpovede
    1. Neviem prečo som v poslednej dobe taka precitlivelá ale dojal ma tvoj komentár :D *utieram slzu a pokračujem* Snažím sa vyvarovať mojim slangovým výrazom ktoré som výrazne chytila ako rodená Brňačka :D ďakujem, ďakujem a ďakujem :3 a nie, nechystám sa na preláskovaný príbeh :)(ako to píšem už na konci článku)<3

      Odstrániť