23. Tiptoe: Ralph Lauren nebo Calvin Klein?

Já se chci omluvit, že jsem to nedala dřív a taky za to, že ta kapitola nemá žádný smysl. Teda má ale ne pro vás. Asi ztrácím nadání psát ;D.
Vždycky čekám aspoň na 3 komentáře ale v tomhle případě chápu, že to je otřesná kapitola. Nic víc ale nevymyslím a tak to budete muset přežít. Díky :)

 Piknikový košík na místě a plný jídla. Sen se stal skutečností! Museli jsme přežít nabalení Zaynova legendárního kuřete ale s hromadou sendvičů různých druhů to vlastně neznělo tak blbě. Louis se sebou vzal i nějaké přenosné rádio. Říkali jsme, že půjdeme někam na kopeček, ale to bylo hned zažehnáno a deka se roztáhla deset metrů od vchodu do Vily.
„Tohle jsem si vždycky přála! Piknikovat kousek od domu. Životní přání!“ Vytáhla jsem z koše velkou mísu salátu.
„Víte, že je už oficiálně druhá polovina prázdnin? Ani nevěřím, že už se známe měsíc. Jde to fakticky rychle,“ mluvil Liam a sedl si na deku. Snažila jsem se dostat hned vedle něho ale Niall s Louisem mi to zkazili. Takže jsem seděla ob jednoho, Nialla.
„A taky víte, co se bude dít?“ Nadšeně jsem se vzpřímila a nohy jsem si dala pod zadek. Nasadila jsem extra velký úsměv a párkrát rychle tleskla. Všichni se na mě podívali. I Zayn přestal preparovat svoje kuře.
„Ne Car! Neříkej to! Neříkej to!!“ Roxy si zakryla oči dlaní a padla Harrymu na nohy. Věděla, co chci říct.
„ROXY BUDE MÍT NAROZENINY!!“ Na tváři jsem udělala nadšený obličej a skousla jsem si spodní ret.
„Cože?“ zeptali se všichni naráz.
„Ne, ne, ne, ne! Carmel proč radši nedržíš hubu!“ Roxy zarývala svůj obličej do Harryho ramena.
„Proč ne? Nechceš mít oslavu? Já teda chci, aby sis svoje narozeniny užila!“
„Ale já nechci, Carmel. Nechci myslet na to, že už mi bude dvacet. Je to odporný!“
„Jo to je pravda, ale zvykneš si,“ odkýval to Louis.
„Ale já to nechci slavit!“
„Roxy! Prosím! Budeme slavit tvou devatenáctku, jo?“
„Ne, oslavíme to až doma.“
„S tím odmítám souhlasit, Roxy! Tvoje narozeniny musíme oslavit! Na konci srpna musíme oslavit i ty moje,“ přidal se ke konverzaci Liam. Ach, Liamovi bude dvacet a mně bylo jen nedávno devatenáct. Cítím se tak bezcenně.
„Roxy, s tebou nebo bez tebe, oslavíme to!“ dal finální rozhodnutí Niall. Roxy zakňučela a Harry ji pohladil po zádech.
„Dobře a můžeme už jíst? Klidně si dám tvoje kuře, Zaynie,“ řekla umučeně a natáhla se za Zaynem.
„Jooo! Bude to nejlepší párty! Takže, musíme nakoupit šampus a taky meloun, ať si uděláme bouli přímo do něho a taky-“
„Sklapni, Carmel! Prostě o tom nemluv, jo? Najíme se a potom všichni usneme už ve vchodu. A taky si užívej ten hezkej západ slunce, co bude za pár minut vidět,“ sekýrovala mně Roxy.
„Jůů, to je tak hezký. Vždycky jsem si přála pusu při západu slunce!“ zavřela jsem oči a usmívala jsem se. Potom, co jsem je znovu otevřela, všichni se na mně koukali, až na Zayna a jeho kuře.
„Co je?“ zeptala jsem se zmateně.
„Můžeš se obětovat!“ vykřikl Niall.
„Co? Naco? Proč?“ Pozorovala jsem výrazy všech. Podezřele se usmívali.
„Na pusu při západu slunce! Jsem ideální kandidát, ne?“ uculoval se a mrkal dost rychle.
„Nialle! Já to myslela jako s přítelem. Ale nic proti.“
„Nejsem tvůj přítel?“
„Tak jsem to nemyslela! Proč má slovo přítel dva významy!“ Vložila jsem si hlavu do dlaní.
„Omlouvám se. Ale kdybys změnila názor, jsem tady!“ zasmál se a mrkl. Mám občas pocit, že Niall je tady ten největší úchyl, ale jak se to vezme.

 Další den byl rušnější než ty ostatní. Všichni běhali po Vile a sháněli potřebné rekvizity k natáčení video deníku. Dostali pokyn od vedoucího nebo co to. Sice nevím jak, asi kouřovými signály, ale dostali. Mají natočit video deník, to je jediná věc, kterou jsem zachytila. Mají říkat, co dělají, ale prý se nemají zmiňovat, kde jsou a to chápu. Čechrala jsem polštářky na gauči a všichni čekali na Nialla až dovalí kameru z kumbálu. Kamera se nekonala zato obrovský Canon osmnáct tisíc dvě stě padesát. Louis namontoval foťák na stojan a postavil ho před stolek u gauče. Sedli si na mnou upravený gauč a Roxy se snažila přiblížit obraz na obrazovce foťáku, aby byli všichni vidět ale nic okolního ne.
„Dobrý, perfektní úhel a nasvícení. Začínáte!“ křikla po nich Roxy a zapnula foťák. My měli instrukce, že máme být v totálním tichu i kdyby se dělo cokoliv.
„Ahoj! My jsme One Direction!“ začal Harry. Mluvili o letních aktivitách, jako paintball, koupání, nahrávání nových písniček a dalších. Bylo to zábavné sledovat, jak ze sebe dělají úplně jiné lidi, než doopravdy jsou. Kdyby neprošli zpěvem tak by je určitě rádi vzali do filmu, do hlavní role. Přetvářka se nedá ukrýt před lidmi, co s nimi tráví skoro 24 hodin denně, i když jen měsíc. Mám na to smysl, poznat lidi jak hrají svou nepravou osobnost.
Video deník se dotočil asi za hodinu, protože se venku zahlédla liška. (?!) Všichni jsme se nalepili na okno a čekali. Nic se nedělo. Nikde liška ani kojot. Mám pocit, že kojoti žijí jen v Americe nebo já nevím. Rozhodně ne ve Walesu. No plus bylo, že jsem si stihla nalakovat nehty a pustila jsem si to CD od té holky. Niall měl pravdu. Nejsou to nejlepší videa a tak jsem to vydržela asi jenom pět minut. Po odporném hučení holky v záběru se mi udělalo zle. I já jsem lepší zpěvačka!
„Zayne běž najít signál a pošli to před mobil. Nevím jak to udělat,“ pokynul Liam. V ten den byl ještě o kapku hezčí než jindy. V riflových šortkách těsně nad kolena a bílém tričku mi připomínal nějakého modela od Calvina Kleina. Komu z nich by nečouhala guma Calvin Klein z kalhot? Niallovi. Ten se oddává teplákům a Nike šortkám. Louis je pyšný na svůj zadek a vlastně jedině Liam, Zayn a Harry mají potřebu stahovat kalhoty o půl metru níže. Harry je asi na lepší úrovni že má Ralpha Laurena.

Nikdy nebudu mít nic pravého od Ralpha Laurena. A je divné, že přemýšlím právě nad tímhle. Chci mít tolik peněz, abych si mohla kupovat kdy chci co chci.

Teď jsem našla na Tumblr jeden gif ;D a musím ho sem dát i když nemá s dějem nic společného :D