1. Walk: "Jmenuji se Carmel Buschanel a mám problém."

První kapitola je tady! (Budu je pojmenovávat tak ruzně :D) Měla jsem v plánu to přidat až tak v polovině prázdnin, nevyšlo to. Měla jsem to tak, protože nemám čas na psaní a dlouho by trvalo, než bych kapitolu přidala. Ovšem, chci od každého, kdo četl Tiptoe nebo čte Walk komentář. Zabere vám to vážně ani ne minutu a mě to udělá hroznou radost a hlavně když přijdu večer z práce, tak si překliknu na blog a uvidím komentáře, to znamená, že jdu psát. Okej. Užijte si to. Je to příjemná změna vidět holky v jiném prostředí, s jinými lidmi. :) Každopádně děkuju za všechny, co četli Tiptoe a za všechny, co budou číst Walk. Jestli chcete skončit tak, že Tiptoe je konec a nechcete číst Walk, neudivuje mě to. Já bych to tak možná taky udělala, pokud by moje zvědavost nepřekročila hranice. :D Okeej, mějte se a komentář :* -Cath

„Čaaau, už jsem tady!“ řvala Roxy už ze dveří. Dala jsem jí klíče hned, jak jsem se nastěhovala. Máma mi koupila byt blízko školy a hřiště, kde trénujeme na baseball. Nechtěla, abych dojížděla. Byl tady hluk. Pod oknem mi jezdila auta a Londýn byl sám o sobě hlučný. Moc na předměstskou holku. Jedinou výhodou byla blízkost školy. Nesnášela jsem ten bilboard, co byl přes cestu před mým oknem. One Direction chystají nové turné! Kdybych na to zapomněla, ale tohle mi v tom zabraňuje. Jsou na každém kroku. V televizi pořád běží, jak je fotili v ulicích Paříže, protože za pár dní mají jejich koncert. Viděla jsem je i v časopise, co mi ležel na stole. Otočila jsem ho obálkou dolů a sedla si na gauč.
„Speciální dýňové latte pro mou nejlepšejší kamarádku a refresh pro její nejlepší kamarádku, mě!“ podávala mi kelímek ze Starbucksu.
„Oni už mají helouvínskou edici?!“ popadla jsem kelímek a čichala tu skvělou vůni.
„Jistě! Měla bys začít chodit ven. Teď pořád někdo od nás pořádá párty. Zapoj se Car. Nemůžeš tady jen sedět,“ kroutila hlavou a sundávala si lehký svetřík.
„Víš jak to je pro mě těžký…“ objala jsem rukama kelímek a dívala se na jeho detaily.
„Oh, já vím Carmel, ale nemůžeš tady pořád sedět. Je to náš poslední měsíc, zlato. Nachystej se, večer jdeme ven. Tris dělá menší grilovačku v parku, tak hni, ať tam do sedmi jsme,“ řekla mi a sedla si vedle na pohovku.
„Já nikam nechci…ještě dneska prosím. Přísahám, že zítra půjdu na trénink a i na nějakou tvou nesmyslnou párty, slubuju!“
„Neberu, jdeme dneska tak bych být tebou pohla, jinak tam půjdeš v pyžamu!“ usrkla si brčkem a nazvedla obočí. Přetočila jsem oči a položila kelímek s mým oblíbeným nápojem na stolek. Ještě pořád jsem to tady neměla pořádně vybavené, takže oblečení bylo na jedné straně postele a já na druhé. Skříň nedorazila.
„Roxy, já si tím nejsem jistá…“
„Nemel a jdeme, chytneme si taxíka, ať trénuju na Ameriku!“ vzala si svetr a už stála u otevřených dveří. Naposled jsem se podívala do zrcadla a vzala jsem si svoje latte. Vyrážím napospas osudu. A je to pravda. Taxík jsme nechytly. Metro je absolutně out ale museli jsme se obětovat. Ani jedna z nás nemá totiž vlastní auto.
„Doufám, že nás nikdo známej neuvidí v metru. Zabij mě, jestli to!“ žvatlala Roxy zakrytá obálkou časopisu. Zasmála jsem se a zkontrolovala správy na mobilu. Už dlouho jsem ho neměla v ruce. Pořád jsem doufala, že zavolá, napíše, cokoliv. Marně. Jak by mohl mít moje číslo. Chtěla jsem mu vyřvat všechno do obličeje, ale nebyla možnost, a to mě nejvíc štvalo.
„Není tohle Sean? Prosím, řekni mi, že není! Kluk, se kterým jsem chodila, přece nesmí jezdit metrem! Ne! NE! NE!“ skákala na místě a snažila se, aby si jí Sean nevšiml.
„Rozzieee!“ všiml, sakra. Roxy si oddělala časopis od obličeje a předstírala nadšení. Sean, s jemně francouzským přízvukem, který Roxy tak přitahoval, přiběhl k nám a objal ji.
„Ahoj, Seane,“ přinutila se k úsměvu. Nejradši bych se rozesmála. Tyhle situace zbožňuju.
„Jak se máš, Rozzie?“
„Jo, ujde to. Právě se stěhuju do LA. Novej život, znáš to. Ale musíme vystupovat. Měj se Seane!“ vystrčila mě z metra dřív, než jsem mu stihla posměšně zamávat.
„No svatej Hollywoode, tohle už nechci nikdy vidět! Jenom doufám, že nejezdil metrem už tehdy!“ přejela si přes čelo rukou. Konečně jsem se zasmála. Smích mě ale po chvilce přešel. Musíme si pár ulic dojít pěšky, protože jsme vystoupily předčasně. Oh, Roxy!
„No tak Car, nechceš aspoň Colu? Sedíš tady jak odstrčenej slon v cirkusu. Bav se, je tady i tvoje kámoška Tiff, nechceš ji jít pozdravit?“
„Ne, nebavíme se spolu. Je to svině…“ odsekla jsem a dál jsem si seškrabávala lak z nehtů. Tahle park party byla celá na nic. Roxy se bavila se svými kamarády a já seděla na dece a hypnotizovala mobil, ruce a auta, co projížděly okolo parku.
„Car, já už nevím jak ti pomoct! Zkoušela jsem všechno ale ty si pořád připoutaná k Walesu a k nim. Musíš pochopit, že to takový už nebude. Zbav se toho. Vzpomeň si na to, že za měsíc se už neuvidíme každej druhej den. Ani každej druhej měsíc ne. Začni se sebou něco dělat!“ zařvala na mě a odešla. Chápu to. Jsem neschopná a chovám se jako chudinka. Musím s tím něco dělat. Sebrala jsem se a svezla se domů double deckerem.

Doma jsem byla svázaná. Chodila jsem po bytě a ujídala cereálie z misky. Nevěděla jsem co dělat. Otevřela jsem si po těch dlouhých dvou měsících notebook a čekala, až se rozsvítí jablíčko. Věděla jsem přesně co udělám. Proto jsem ho nechávala vypnutý, celou tu dobu. Naskočila mi plocha a nastala chvíle rozhodnutí. Klikla jsem si na prohlížeč a na youtube. One Direction. Napsala jsem do rámečku a stiskla enter. Sjela jsem pár stran a našla jsem video z před týdne. Byl to nějaký rozhovor. Celou dobu jsem se dívala na toho kudrnatého záhadného kluka. Liam byl vedlejší. Ne, nepatřil mi do hlavy. Ani jeden z nich. Vřela ve mně hrozná zlost. Nejradši bych Harrymu dala pěstí přes obrazovku. Diskrétně jsem zavřela záložku a najela jsem si na Facebook. Zase bych čekala moc, kdyby mi přišla správa od 1D. Já vím. Psala mi Roxy. Týden v kuse. Podívala jsem se na všechny správy. Psala mi i Miranda a Jannie. Napsala jsem jen Mirandě, že už jsem zpátky. Nebyla online a tak jsem to nechala tak. Zítra jí zavolám a zítra skočíme na kafe. Projela jsem si ještě pár dalších stránek a vypnula ho. Věděla jsem, že kdybych se nudila, zase bych šla na youtube a to nechci. Dojídala jsem cereálie a koukala z okna na zatahující se oblohu. Zazvonil mi mobil. Roxy.
„Ano?“ zvedla jsem a mluvila s plnou pusou jídla.
„Hele krásko, zítra tě čekají na tréninku, teď se vracím z hřiště. Chybíš jim. Jde to s nima z kopce. Hrozný. A taky jsem tě ohlásila ve škole od příštího tejdne, tak se tam ukaž. Byla jsem u tvých rodičů a řekla jim, ať tě taky občas navštíví a tvoje máma ti posílá asi tunu buchet a tak. Jsem na cestě k tobě. Chceš vzít něco na jídlo? Mám hroznou chuť na fish&chips!“ Snažila jsem se pobrat všechno, co mi řekla. Nějak to nešlo v jednom kuse.
„Proč si byla ve škole? Nejseš moje matka, Rox. Dole je otevřeno, čekám tě. A vem mi taky rybu, čau!“ vypnula jsem hovor. Někdy nesnáším, jak se mi plete do věcí, do kterých nemá. Ale možná je to dobře. Za pět minut už jsem měla v ruce kornout jídla a s Roxy jsme se dívali na televizi. Objevila se tam reklama na nové turné 1D. Proč vždycky já?
„Oh, panebože…“ převrátila oči Roxy, přepnula kanál a smutně se usmála. Zadívala jsem se do kornoutu a vytáhla hned tunu hranolek. Nacpala jsem si je do pusy a čekala na výčitku, že se tím nesmím nechat rozrušit. Roxy ale mlčela.
„Hele můžu tady přespat? Nechce se mi jet před polovinu města a aspoň tě donutím jít do školy!“
„Na to zapomeň, zítra do školy nejdu. Jen trénink a pak skočím s Mirandou na kafe nebo někam ven. Takovej pokrok stačí, ne?“ naklonila jsem tázavě hlavu. Roxy přikývla a pustila se rukou do umaštěného kornoutu. Potichu jsme jedli fish&chips, což je absolutně pasé pro Londýnčany. Dívali jsme se na South Park. Nesnášela jsem ten kreslený seriál. Bylo to tak trapné. Spíš pro dvanáctileté kluky. Roxy to ale měla ráda, proto jsem to překousla. Před koncem mi usnula na gauči. Zakryla jsem ji dekou a zavrtala jsem se do své postele. Usnula jsem zase pomaleji, než bych mohla.