2. Walk: Letter from "Hogwarts".

Konečně. Je mi líto, že nemám čas a energii na psaní. Od rána do večera na brigádě a potom přijdu domu a usnu. Je to vyčerpávající. Proto mě vždycky nadchne komentář a posune mě trošku dál. Už se mi zavírají oči, takže jestli v textu budou zaměněná písmenka, omluvuju se -.- Jsem ráda, že čtete Walk a vážne usínám tak dobrou :* -Cath

Dobré ráno, zlato.

Jsem ráda, že už nespíš. V lednici máš frappuccino, tvoje oblíbené. Pár muffinů na stole a opovaž se nejít na trénink. Zavolej Mirandě a užijte si to. Uvidíme se zítra a zkus se posbírat!

Roxy .xx

Přečetla jsem si vzkaz na lince. Nejdřív jsem byla naštvaná ale potom mi došlo, že se o mě Roxy jen stará. Byla jsem ráda. Bylo už jedenáct odpoledne, takže jsem do sebe hodila snídani od Roxy a šla jsem se projít ven. Poznávat tuhle číst Londýna. Mezičasem jsem zavolala Mirandě a domluvili jsme se, že se potkáme před tréninkem. Šla jsem si projít pár obchodů a koupila jsem pár drobností. Podívala jsem se za tátou do práce a vyzvedla Tobyho ze školy. Zašli jsme si spolu na zmrzlinu a potom jsem ho odvedla domů. Toby a já jsme jako normální sourozenci. Nemusíme se, ale občas je to fajn, jako teď. Je mu už třináct, tak se nedivím. Začne to chápat až později. Nejhorší pocit bylo to, že jsem obcházela všechny ty plakáty a nesměla jsem o tom s nikým mluvit. Jen s Roxy. Je to ubíjející. Došla jsem si domů pro věci na trénink. Miranda mi psala, že se ve čtyři potkáme u hřiště a skočíme někam na jídlo. Bylo teprve půl třetí. Rozvalila jsem se na gauč a přečetla si ten časopis ze stolu. Koupila mi ho Roxy a já se k tomu ještě nedostala. A to Teen Vogue čtu pravidelně. Módní typy, bláboly a podobně. Narazila jsem i na článek o nich. Přečetla jsem si ho, i když jsem nechtěla. Samé věci ohledně turné. Kecy, kecy, kecy. Zavřela jsem časopis ve tři čtvrtě na čtyři. Sakra! Vyskočila jsem a pobrala všechny svoje věci. Sakra, sakra. Vždycky přijdu pozdě na schůzku s Mirandou. Běžela jsem pár bloků k hřišti. Asi mi upadly plíce. Tak dlouho jsem neběhala. To zase bude sprasenej trénink.
„Ahoj. Promiň, že jdu pozdě, trochu jsem se začetla!“ přiběhla jsem k Mirandě a objala ji jednou rukou.
„V pořádku, Car. Moc ráda tě vidím! Jak bylo na chatě?“ ptala se s nadšeným úsměvem. Snažila jsem se zakrýt svůj nervózní obličej a sladce jsem přikývla.
„Jo, bylo skvěle. Moc jsme si to užily…s Roxy. Tak jdeme někam na jídlo? Mám celkem hlad!“ pohladila jsem si břicho a objala Mirandu kolem ramen. Zaskočili jsme jen do Pizza Hut. Miranda nemá ráda fast foody ale miluje pizza hut. Je to divné.
„Tak povídej! Co jste celou dobu dělaly?“
„No, válely se na sluníčku, dělaly kraviny, zavařovaly a tak…“
„Vidím, jak ses opálila no, sluší ti to.“
 „Díky, a co tady? Něco novýho? Nějaký drby?“
„Caaaar, víš o mně, že drby nerozšiřuju!“ zakřikla mě a usmála se na číšníka, co nám přinesl pizzu.
„Jooo, promiň! Je Frank pořád se Sarah?“ přiklonila jsem se blíž, aby naši konverzaci neuslyšel vedlejší stůl. Byla velká pravděpodobnost, že v téhle čtvrti bude někdo z naší školy a tak.
„Myslím, že jo. Nic novýho se tady nedělo. Já byla s mámou na té dovolené, byla to zábava. Táta mě vzal do Paříže!“ Paříž, Paříž, Paříž. V hlavě mi to blikalo, jako světýlko na policejním autě. Paříž. Byla jsem naprosto zblblá.
„V pořádku Carmel?“
„Jo, jo jasně. Nic mi není. To je báječný! Na rozdíl od Walesu je to bomba!“
„Jo, já vím. A kdy se vrátíš do školy? Proč tam vlastně nechodíš?“
„Měla jsem menší…uhm…zdravotní problémy. Příští týden už tam jsem, neboj!“ ujistila jsem ji a zakousla do pizzy. Mňam. Doufám, že tu pizzu vypotím na tréninku. Jelikož trénujeme po celý rok, venku nebo vevnitř, byla jsem pozadu. Trénovala jsem si nadhozy. Už jsem ztratila ten švih. Miranda mi slíbila, že se mnou bude někdy trénovat. Ona vždycky chtěla být v našem týmu, ale nikdo ji nepřijal. Celkem to chápu. Je trošku upjatá. Oblékla jsem si náš zeleno-bílý dres a zase jsem se cítila volná. Právě končila baseballová sezóna a tak jsme už trénovali na příští rok. Konečně jsem zapomněla na všechny problémy. Nechala jsem se unášet hrou.

„CARMEL! Vstávej! No tak! Vzbuď se!“
„Mmmm, nech mě spát!“ překulila jsem se na druhou stranu postele.
„Tohle tě bude zajímat, VSTÁVEJ!“ stáhla ze mě peřinu.
„ROXY! Zbláznila ses?!“ sedla jsem si a peřinu přitáhla na nohy. Roxy nazvedla obočí a ukázala bílou obálku. Skrčila jsem tvář a snažila jsem se pochopit, co po mě chce.
„A co to má jako bejt?“
„Tohle…drž se…je dopis od Louise. Neumírej!“ říkala pomalu, abych pochytila každé slovo.
„Aha, okej..počkej cože?!“ ještě jsem byla rozespalá. Roxy přikyvovala. Vytáhla list a začala číst.

Ahoj holky!
Je mi neskutečně líto, že jsme vás tam nechali. Manažer ráno přijel a hnal nás do auta a hned letadlem do Francie. Nestihli jsme se rozloučit. Zayn je z toho špatnej. Řekl nám o vašem románku. Nevěděl jsem, že seš taková dračice, Rox! Haha. Pamatuju si, že na začátku prázdnin jsme se bavili o čajích a Carmel zmínila vaši oblíbenou čajovnu v Londýně. Jediná záchrana. Nevěděli jsme vaše příjmení ani celá jména. Tohle byla jediná možnost. Vypátral jsem tu čajovnu a dal té milé paní dopis. Řekla, že ví, kdo přesně jste. Snad se k vám tohle dostalo. Přikládám lístky na koncert a je tam i propustka do backstage po koncertu. Přijďte prosím. Moc nám chybíte holky ;).

Váš nejoblíbenější člen 1D,
Louis x

„Děláš si ze mě prdel?!“ Roxy jen vytáhla dva lístky z obálky. Nedělala. Panebože, panebože, panebože. To není možné. Umřu. Uvidíme je. Uvidíme je!
„A teď se drž! Ten koncert je dneska večer!“
„Takže kdybys nešla do čajovny…“
„Kdybych nešla do čajovny, abych ti vyzvedla šípkovej čaj, pro tvou úzkost, tak jsme v hajzlu! Máš pravdu…“
„Nemůžeme tam jít, Rox! Já to nedám…“ složila jsem si hlavu do dlaní a přejela si s nimi přes vlasy.
„Carmel. Řeknu ti to, jak to je. Jestli tam nepůjdeme, tak se budeš další měsíce vzpamatovávat. Když tam pojedeme, možná to bude naposledy, co je uvidíme, ale všechno si to vysvětlíte. Prosím! Chci Zayna vyliskat a chci vidět Louise! Je to fakt dobrej kámoš…“ usmála se. Ne tak povýšeně, jak to dělá ale normálně. Hezky a upřímně.
„No tak jo…“
„Juhúúú! Tak já jedu domů a v šest jsem u tebe. Dan mi půjčil auto. Neoblíkej se ale moc pochmurně, nejdeme na pohřeb. Uvidíme se, papapa!“ zamávala mi od dveří a zmizela. Co teď mám asi dělat? Připravit se na ten večer? Asi bych si měla napsat řeč pro Harryho. Já nevím. Jsem zřízená. Kdyby mě někdo poučil, co se v takových situacích má dělat, byla bych mu dala i mou postel. Uklidni se. Zvládneš to s klidem. Zatni zuby a vrhni se na tuhle příležitost, na kterou si tak dlouho čekala. Dám si na to asi zmrzlinu. Oh, jo. Dám. Hodila jsem na sebe mikinu a běžela z domu co nejrychleji do nejbližšího Walmartu. Nabrala jsem si plnou náruč Ben&Jerry’s a nekoordinovaně běžela zase do bytu. Udýchaně jsem vysypala náruč zmrzlin na gauč a dovalila jsem se vedle i se lžící. Prohlížela jsem si etikety a rozhodla jsem se pro Cotton Candy příchuť. Přetrhla jsem pečeť a zabořila se do barevné hmoty uvnitř. Jestli dneska nepřekonám psychické trauma, tak jsem asi z ocele. Měla bych se pomodlit. Proč se vlastně tak bojím? Já nevím. Je to uhozený. Zabalila jsem se do deky a žrala si ve stresu dál.
„Carmel, říkala jsem, že se nemáš oblíkat jako na pohřeb! Jakou autoritu tímhle oděvem vzbudíš? Ty si tele. Tak jdeme, ať máme dobrý místa…“
„Ale…já myslela, že se nemám oblíkat moc načančaně, ať si nemyslí, podrazák!“ zvedla jsem výstražně ukazovák. Roxy nesmyslně kroutila hlavou a zatáhla mě za ruku před dveře.
„Máš ty lístky?“ zeptala jsem se, když jsme nastupovali do výtahu.
„Ne, představ si, že nemám…“ ironicky se na mě podívala a poťukala si na hlavu. Zahanbeně jsem se dívala na svoje Keds a podupávala si do rytmu jedné písničky. Jdeme na smrt. Darujte moje orgány, pokud zkolabuju. Díky.