31. Tiptoe: When the days are cold...

Kapitola je extra mega dlouhá ale nejde zkrátit. Prosím určitě si přečtěte to, co bude pod kapitolou :) -Cath

Kdo to je? Co tady dělají ty holky? Proč ta jedna sedí na Liamovi? Proč ho objímá kolem krku? Proč se s ní Roxy baví a smějí se spolu s Liamem? Co se tady sakra děje? Tohle je Perrie? Mluví se Zaynem o kousek dál od ostatních. Kdo je ta třetí? Proč jsou tak krásné? A proč se k sobě s Liamem tak tiskou? Ne, ne, ne, ne! Nemůže to být jeho…ne! Ale co když to je jeho přítelkyně? Co když jsem byla jenom tak naivní kráva? Nával tepla a chtělo se mi v tu chvíli zvracet. Nikdo mě nezahlédl, to bylo v můj prospěch. Bez bot jsem vyšla předním vchodem. Strašně moc se mi chtělo brečet, ale nešlo to. Dusila jsem v sobě stovky pocitů a slz. Rozbolela mě hlava a svět se zatočil. Právě v tenhle moment jsem měla spadnout do komatu, ale nic se nestalo. Tak hrozně moc jsem doufala, že to byla jen nějaká noční můra. Že moje strašně naivní zamilovanost pokračuje a já se vzbudím a Liam bude zase dělat snídani a usmívat se na mě. Mnula jsem si oči a štípala se do rukou. Pořád před vilou pod zamračenou oblohou. Zní to jako klišé, prší, když se stane něco hrozného. Ale já nevěděla, co se stalo. Prostě jsem si myslela, že to je něco nevysvětlitelného. Začali mi už padat kapky deště na tvář a já pořád nevěděla, kam půjdu, co budu dělat, co se stalo. Liam má holku. Celou tu dobu, co jsem ho tak milovala. I právě teď s ní je. Možná bych měla být ráda, že je tak čestný a nic si se mnou nezačal, protože má holku a kdybych to byla já, tak by mě taky nepodvedl. Naopak, já byla naštvaná, smutná a rozpoložená. Myšlenky mi zaplňovaly hlavu. Liam má holku, Liam má holku, jsi kráva Carmel. Myslela sis, že tě bude milovat? Hahaha. Nikdy tě nebude milovat tak, jako ji. Jsi jen kamarádka, nikdy nebudeš víc. Ten obraz se mi v hlavě objevoval ve smyčce. Liam a jeho přítelkyně. Byla tak krásná, nikdy bych se jí nemohla rovnat. Mám chuť skočit z mostu, kéž by tu nějaký byl. Rozpršelo se hustě. Tráva byla v ten moment mokrá a kluzká. Já tam pořád stále bosá a promočená. Najednou jsem se rozběhla. Bylo to, jakoby moje tělo ovládal někdo jiný a já osobně byla jen v myšlenkách. Zní to jako nějaká sci-fi tragédie ale já měla takový pocit. Nevěděla jsem, kam můj běh směřuje, ale brzo jsem to zjistila. Domeček na stromě. Postavili jsme ho asi v polovině prázdnin s klukama, ale nějak se na něj pozapomnělo. Že mě to nenapadlo samotnou. Třásli se mi ruce a skoro jsem se nevytáhla po žebříku nahoru. Dřevo klouzalo a já se bála. Nevím, jestli z toho, že spadnu nebo toho, jak hrubě mám teď porušené city. Bylo šero, skoro večer. Zatáhla jsem látku, která tu byla jako dveře a připevnila ji na okrajích vchodu. Jediné co se v domečku nacházelo, bylo pár dek a polštářek s kočkou. Ten, se kterým se Roxy tak ráda mazlila. V záchvatu naštvanosti jsem se rozmáchla a vyhodila ho okýnkem ven. Nemohla jsem vidět nic, co by mi ji připomínalo. Jak to mohla udělat. Vyspat se s Liamem a teď se s ním a jeho holkou tak pohodově bavit? Je to svině, vždycky jsem si to myslela, ale nic mi to nedokázalo. Podlá mrcha. Takže Liam v konečném důsledku tu holku podvedl, ne se mnou ale s Roxy. Všichni mě zradili. Všichni věděli, jak se mi Liam líbí a nic mi neřekli! Proč? Otázky mi vplouvaly do mysli. Byla mi hrozná zima. Netřásli se mi jen ruce ale celé tělo. Natáhla jsem se po jedné propletené dece a hodila si ji přes ramena. Utřela jsem si do ní tvář. Byla mokrá od deště, ne od slz, které jsem tak nutně potřebovala.
Po pár hodinách, které mi přišli jako ukrutně málo minut, jsem uslyšela kroky. Bylo to spíš šustění navlhlého jehličí. Prosím, ať to je vrah a zabije mě dřív, než to v záchvatu udělám já. Deku jsem si přitáhla blíž k tělu a poslouchala každý zvuk. Ten člověk, musel to být člověk, lezl po žebříku. Když se začal dobývat před závěs, zděsila jsem se. Vystrašeně jsem se koukala na ruku, která se objevila před závěsem. Hned za ní hlava a poté celé tělo. Harry.

Díval se na mě vystrašeně, asi jako já na něho.
„Seš v pohodě?“ klekl si ke mně a ruku mi ochranářsky položil na rameno. Cítil, jak se třesu. Věděla jsem, že ví, jak jsem vystrašená. Zakroutila jsem hlavou. Jen trošičku, bála jsem se té ostré bolesti, co se mi tam dostávala. Harry si sedl vedle mě a obal mě okolo ramen. Položila jsem si hlavu na něho. Byla bych naštvaná, že mi nic neřekl, ale právě jsem potřebovala uklidnit. Anebo by bylo dobré, kdybych tam zůstala sama. Každopádně jsem jeho pomoci využila.
„Nechceš mi to říct? Co se stalo?“ zněl tak jinak než obvykle. Cítila jsem v krku něco, co mi nedovolovalo mluvit.
„Tak nemusíme mluvit…“ řekl po chvíli, co se na mě díval, a já nic neříkala. Koukala jsem se pořád na jedno místo a Harry nervózně kmital pohledem. Periferně jsem ho zahlédla.
„El se usmířila s Louisem, není to super?“ obeznámil mě se situací o minutu později. Tím mě fakt dostal.
„NE! Já o žádné El nevěděla! Ani o té druhé! Proč? Proč jsem věděla jen o Perrie a ne o těch dvou?!“ zařvala jsem na něho. Konečně jsem začala brečet. To je ono, musela jsem něco říct, abych se rozbrečela. Překvapený pohled, jediné co z něho vyšlo.
„Proč mi nikdo sakra neřekl, že má Liam holku?“ vzlykala jsem do deky.
„No, no já nevím…asi, asi se o tom nějak nemluvilo nebo-“
„Mluvilo! O Pezz se mluvilo pořád! Tak proč mi to nikdo neřekl? A proč o tom Roxy ví?“
„Ona je poznala až dneska ráno. Holky přijeli popřát Liamovi…“ zahanbeně koukal na svoje nohy.
„Jak se jmenuje?“
„Kdo?“
„Ta Liamova přítelkyně!“ vyplivla jsem. Nechtěla jsem se na to ptát, ale z někoho si asi udělám woo-doo panenku a potřebuju vědět jméno.
„Dani, Danielle…“
„A jak dlouho už spolu jsou? A já naivní kráva ho tak celou dobu miluju…“
„Dlouho, dlouho na to, aby to skončilo. Já…víš, promiň, že ti to nikdo neřekl. Musíš se cítit hrozně…“
„Jo, to teda máš pravdu!“ utřela jsem si slzy do rukávu kostkované košile po mámě.
„Asi tak, jako já právě teď…“
„Cože?“ otočila jsem se k němu, pořádně jsem mu nerozuměla. Jen pokroutil hlavou a smutně se usmál. Stlačil mě v objetí ještě pevněji a já zaryla obličej do jeho bundy.
„Jaks věděl, že budu tady?“ zeptala jsem se. Nemohl mě slyšet, ale slyšel.
„Ani nevím, tak mě to napadlo. Hledali jsme tě po baráku ale ty nikde…“ podíval se mi do očí. Nikdy jsem neviděla tak zelené oči. V hlavě se mi přeměnily na ty oříškové hnědé, Liamovy. Něco jsem zařvala a zakryla si tvář dlaněmi. Pořád se mi vkrádá do hlavy. Harry mě objal ještě víc těsněji k sobě a bradu si položil na mou hlavu. Seděli jsme v objetí a já pořád brečela do jeho hrudě. Nemohla jsem myslet na nic jiného než to, že mě všichni zradili. I Harry mě zradil ale já potřebovala objetí. Najednou mě něco popadlo a já zvedala hlavu blíž k té jeho. Nejdřív jsem měla vršek hlavy ve výšce jeho očí, potom čelo a oči. Stop. Zastavila jsem hlavu a Harry mrkal hrozně rychle. Pohl hlavou trochu dopředu a já jsem se najednou zděsila. Co to sakra děláš Carmel?! Bohužel, nebo naštěstí, se to už nedalo zastavit. Jakoby nás k sobě táhl magnet. Jednoduše jsme se na sebe přilepili rty. Začali jsme se líbat a vypadalo to, že nezůstaneme jen u toho. A nemýlila jsem se. Znělo by to jako z nějakého romantického filmu a taky jsem dost stydlivá ohledně intimností, takže to radši nebudu rozebírat do podrobností. Jediná záchrana byly ty deky. Jinak bych asi umrzla a on taky. Ani jeden z nás nic neřekl. Po celou tu dobu. Jenom jsme usnuli odstrčení od sebe pod dekou. Žádná objetí jsem nepřijímala. Cítila jsem se tak slabá a jako bych právě ztratila panenství, což se stalo už před pár lety. Žádné projevy lásky jsem nechtěla. Ne teď. Vyčítala jsem si to, hrozně moc, ale byla jsem zticha. Zavřela jsem oči, i když jsem je skoro musela přišpendlit, aby drželi, usnula jsem. V mozkových válkách. Duše mi explodovala a mysl vypověděla službu. Bylo to jako spadnout do temnoty. Bezesná noc.

Budila jsem se pomalu, i když šokem. Protřela jsem si unavené oči a sedla jsem si. Byla tady tvrdá zem. Než jsem se vzpamatovala, uběhlo pár dlouhých minut. Objala jsem si kolena přes deku a bradu zabořila mezi ně. Vzpomínala jsem na včerejší večer. Pořádně jsem si vlastně neuvědomovala vážnost situace. Nebo ta situace byla vážná jen pro mě. Dá se předpokládat, že mě Harry využil, protože jsem byla citově na dně. Byla jsem tak vysílená a nezvládala jsem se ani postavit nebo dokonce vylézt z domečku. On tady už nebyl, jako bych to nečekala. Předstírejme, že se nic nestalo, proč ne, že Harry? Takovou zlost jsem v sobě neměla už dlouho. Pro koho je teď to naštvání lepší? Harry? Liam? Roxy? Ostatní? Co mám dělat? 

Vylezla jsem z domečku jako lenochod. Moje tělo se nechtělo aktivovat pro normální fungování. Byla jsem tak zřízená. Hlavně zevnitř. Pytle pod očima jsem nechala tak, věděla jsem, že tam jsou. Chtěla jsem si to s Harrym hned vysvětlit a vyřvat se na někom, nejlépe na Roxy…nebo někom. Liamovi nadávat nechci. Nevěděl o mé lásce k němu a akorát by mu to zasahovalo do vztahu, který očividně funguje už pár let. Jsem tak zklamaná. Procházela jsem se lesem a nějak hledala cestu k Vile. V hlavě jsem si přehrávala moje slova, která se chystám Harrymu říct. Není to jen kec, že se holka ke klukovi trošičku citově připoutá, když se spolu vyspí. Rozhodně to ale nepřehlušilo mou lásku k Liamovi, mou nenávist k Liamovi. Moje všechno k Liamovi. Vlasy jsem si stáhla gumičkou, protože mě hrozně vytáčelo jejich lechtání na tvářích. Pořád bylo zamračeno, ale foukal teplý vítr. Rozkousala jsem si celý spodní ret a odřela oba palce. Takhle nervózní, a vlastně všechno, jsem už dávno nebyla. Nakonec to nejsou až tak geniální prázdniny. Zamiluju se do celebrity, která má navíc dlouholetou přítelkyni a nato se vyspím s jeho nejlepším kamarádem. A kdo ví, jestli to udělal Harry ze soucitu nebo využití. Oboje je špatně.  Moje teorie byla jasná: využil mou citovou nesouměrnost a vyspal se se mnou, protože věděl, že mu dám. Kripl. Netušila jsem jak ze sebe dostat tolik pocitů. Začala jsem skákat na místě a tahat si za vlasy. Kdyby mě někdo viděl, asi by mě zavedl do nemocnice. Trháním a taháním za vlasy se mi drdol povolil. Další důvod proč se rozčilovat. Teď byl KAŽDÝ důvod pro to, abych se rozčilovala. Přišla jsem si jako před výbuchem. Rozběhla jsem se k vile a v běhu zatáhla za kliku vchodových dveří. Myslela jsem, že do nich postrčím a poběžím dál, ale to se nestalo. Narazila jsem do nich hlavou a díky bohu, že nos zůstal v bezpečí. Nechtěla bych si ho lámat dvakrát za dva měsíce. Nejdřív jsem si myslela, že to je jenom tím, jak mám slabé ruce, ale dveře se neotevřely. Proč? Nikdy je nezamykal nikdo. Párkrát jsme to ještě zkusila, ale nepovedlo se mi to. Smíšené pocity. Chtěli se před mnou zamknout? Už jsem pomalu zapomínala i na slova, která chci použít v argumentování pro Harryho, Liama a Roxy. Pro kohokoliv. Oběhla jsem Vilu a zacloumala i se zahradním vchodem. Branka byla otevřená ale vchod do Vily ze zahrady ne. Vevnitř bylo pusto a nadměrně uklizeno. Nikdo tam nebyl. Trouba nepekla, televize nesvítila. Na stole nebylo ani naše oblíbené rádio. Niall neběhal polonahý z patra do patra a Roxy nevypékala svoje dorty. Liam nesekýroval Zayna, ať neleží na gauči, že ztloustne. Harry nechodil každých deset minut pro vodu do lednice, protože ho posilovna vyčerpávala a chtěl si uždibnout kus dortu. Nic. Žádná naše rutina tady nebyla. Nebyla naše, byla jejich. Nebo jen trošku naše. Moje. Otočila jsem se k Vile zády, protože tam očividně nikdo nebyl. Zahrada vypadala podobně. Prošla jsem se k bazénu a zjistila, že tam žádný není. Byl, ale bez vody. Byla prostě pryč. Já bych se asi měla radovat, že voda zmizela, ale dostávalo mě to ještě do větších zmatků. Altánek byl skoro jako stáhnutý z kůže. Zůstala tady jen dřevěná konstrukce. Co se tady sakra děje? Byla jsem tak zmatená. Jediná věc co mě napadla bylo, že zase praskla voda ve Vile a všichni se nastěhovali na chatu. To je celkem pravděpodobné. Vzali se sebou altánek na naši zahradu, bazén je prázdný protože ho vypotřebovali, jeho vodu. Ulevilo se mi, ale hned jsem začala zmatkovat znovu. V hlavě jsem si zase začala vytvářet ztracený rozhovor, co chystám provést.

Ani jsem si to neuvědomila a byla jsem u chaty. Altánek nikde. Nemusí to ale nic znamenat. Oni jsou tak líní, že se jim to ještě nechtělo postavit. Otřela jsem si zpocené dlaně do plátěných kalhot a vešla jsem do chaty. Bylo odemčeno. Všechno je zase tak, jak má být. Nebo možná ne… Našla jsem v celé chatě jen Roxy. Spala na gauči v kuchyni. V ruce měla starou knihu a byla zabalená v tátových starých svetrech. Kdybych na ni nebyla tolik naštvaná, asi bych si řekla jak moc je roztomilá. Ale byla jsem, a moc naštvaná. Začala jsem s ní kymácet, dokud se neprobudila. Vystrašeně se na mě koukala a posadila se. Nevěnovala jsem jí moc pozornosti. Zapíchla jsem se jí jen do očí jako jehla a čekala, až mi ta slova vyjdou z úst.
„Kam šli kluci? Proč mají zamčeno? Co se stalo a proč náš nevzali s sebou na výlet?“ zeptala jsem se hrubým hlasem. Měla jsem si ho nejdřív trochu promluvit. Teď na tom ale nezáleží.
„Kam by měli jít? Nejspíš spí…“
„Nespí, nikdo tam není. Není tam bazén, není tam altánek, není tam nic. Jestli to má být nějakej fór tak si to schovejte na jindy a neděste mě. Nemám na to náladu, potřebuju mluvit s Harrym.“

„Já NEVÍM Car, já tam včera nebyla…“
„Byla, viděla jsem tě, jak se bavíš s Liamem a tou jeho…holkou!“
„Byla jsem tam asi pět minut a ty ses tam ani neobjevila!“
„Jak bych mohla?! Ty si tam v klídku povídáš s podvedenou přítelkyní kluka, se kterým ses vyspala! TY mi nemáš co vyčítat! Vědělas to! Vědělas všechno a udělalas mi to nejhorší!“
„Já? Cože? Já se s Perrie nebavila!“ zařvala na mě se slzami v očích. Takovou hádku už jsme dlouho nezažily a to všechno jen kvůli klukům. Ale moment, proč kvůli Pezz?
„Já se nebavím o Perrie? Proč Perrie?“ teď už jsem byla naprosto zmatená.
„Já...co? Já myslela, že mluvíš o ní a …co?“ Jak vidím, zmatené jsme byly obě. Až postupně mi začalo docházet, co jsem vlastně řekla. Povídáš si s přítelkyní, kterou podvedl její kluk s tebou.
„Ty ses vyspala se Zaynem i s Liamem?!“ vyhrkla jsem najednou a zakryla jsem si pudu dlaní. Roxy nadskočila, jak se lekla.
„Já, Carmel…vím, že jsem ti to měla říct, ale bylo to takové naše tajemství-“
„STOP! Ty víš, jak jsem to Liama zamilovaná a vyspíš se s ním i se Zaynem a říkáš tomu tajemství? Právě jsem pochopila, proč tě lidi nemají rádi!“
„Cože?! Já s Liamem nikdy nic neměla! Jedině mi dal pusu k blahopřání na tvář!“
„Ale…ale já vás slyšela. Tu noc tvých narozenin. Šla si ho odvést do pokoje a potom…je to jenom zeď!“ řvali jsme. Jedna přes druhou. Roxy seděla na gauči a já nad ní stála a vyřvávala si duši. Roxy brečela a utírala si slzy do rukávu svetru mého táty. Jak neuctivé. Pořád jsem to ale nechápala. Moje myšlenky s Harrym se vytratili.
„Já nikdy nespala s Liamem…já měla takovou menší dohodu se Zaynem, tajemství,“ sklopila oči a já jen nechápavě zírala. Čekala jsem na její úchvatnou historku, tak jsem držela zobák.
„Víš, Zayn a já jsme se jednou dohodli, že se spolu prostě vyspíme, protože nám to oboum chybělo a navíc byl pohádanej s tou svojí kočkou. Bylo to asi někdy v období té velké hádky mezi všema. Chtěl se uvolnit a já taky. Spávali jsme spolu pravidelně a skoro pořád. Nešlo s tím prostě seknout. Vidělas Friends with benefits, ne? Říkali jsme si, že žádné závazky, žádný vztah. Já to tak brala, ale on očividně překročil hranice. Včera si mě vzal nabok a řekl mi, že se chce s Perrie rozejít kvůli mně. Neřekl, že mě miluje nebo tak ale tohle mi stačilo na to, abych od tam vypadla…“ říkala pomalu a já si uvědomovala vážnost situace. Celou tu dobu to bylo zbytečné. Moje trápení, moje útěky a vlastně i to s Harrym.
„Takže to byl Zayn, kdo byl s tebou tu noc tvojich narozenin?“
„Jo, Liam byl grogy. Zavedla jsem ho do pokoje a skoro mi usnul na rameni. Já se ti omlouvám, že jsem ti to neřekla ale Zayn to chtěl držet v tajnosti…promiň!“
„Roxy, nevím, co na to mám říct. Nějak to nedokážu vstřebat. Takže celou tu dobu jsem byla naštvaná zbytečně…Roxy, je mi to líto. Já bych se měla omlouvat, že jsem nevěnovala pozornost tomu, že jdeš na univerzitu do LA ale je mi to tak hrozně líto!“ rozbrečela jsem se. Sedla jsem si k ní a ona mě objala okolo ramen. Tahle věc je přehnaná. Proč se to všechno stalo? Roxy mlčela a hladila mě po zádech, jako Harry, včera. Teď to přišlo. Vzpomínky. Musela jsem jí to říct.
„Včera jsem se vyspala s Harrym. Bylo to nečekaně a kvůli Liamovi, nikdo mi neřekl, že má holku sakra!!“ vykřikla jsem nahlas jedním nádechem. Roxy nezavřela ani pusu. Byla překvapená. Hodně překvapená.
„Já, víš Roxy, nevím, co mám dělat. Pořád na to myslím a pořád nechápu, co se stalo. Chtěla bych s ním o tom mluvit, ale není tady. Není tady nikdo!“ vzala jsem si kapesník, který mi Roxy podávala. Teď si nehrála na dospělou. Obě jsme brečeli v objetí. Pár minut, možná hodin. Šli jsme se i podívat na místo Vily. Nikdo. Pusto. Savana. Seděli jsme před ní hodiny, ale nikdo nepřicházel. Frustrovalo mě to. Nejvíce, jak jen mohlo. Nostalgie a frustrace v jednom člověku zároveň. Jsem asi robot. S Roxy jsme se shodly, že odjedeme domů co nejdříve. Ti se už nevrátí. Chodili jsme tam každý den, ale nikdo nepřišel. Nikdy.

 Po třech dnech jsme odjeli na kolech do města na vlak. Za ty předlouhé tři dny jsem si uvědomovala, jak moc mi to chybí. Pouštěla jsem si jejich písničky do sluchátek a potichu si pro sebe brečela. Netuším, jestli mám v hlavě tolik myšlenek, že si na žádnou nedokážu pořádně zostřit nebo tam není vůbec žádná. Tlak v hlavě mi pořád stoupal a já se snažila držet slzy co nejdéle. Stejně si mě našly. Roxy každou chvíli zvedala oči od knížky, aby mě měla pod dohledem. Viděla jsem ji, i když jsem měla hlavu na skle vlaku. Krajina kolem běhala rychle, jako tohle léto. Rozbrečela jsem se ještě víc, když jsem si vzpomněla na naše paintballové zápasy, párty, a ten bazén, který to všechno začal a teď je pryč. Úzkost mi sevřela všechno v těle. Dýchala jsem plytce a plíce se mi nenaplňovali ani ze třetiny. Byla jsem tak slabá, že jsem nedokázala stisknout ruku v pěst. Pocit, jako bych měla spadnout a nikdy nevstát. Nevěděla jsem, jestli to Roxy cítí stejně. Nevydávala to najevo. Pro teď jsem ocenila, že je tak dospělá. Mě bolest sužovala. V srdci, v hlavě, všude. Nevěděla jsem, co budu dělat doma. Bez Roxy. Musím zhodnotit situaci, ale na to nemám ani pomyšlení. Zavzlykala jsem a hlavu jsem si opřela dozadu. Utřela jsem si oči a podívala jsem se na Roxy.
„Jak se mám cítit, Rox?“ zeptala jsem se chraplavým hlasem. Pomalu zavřela knihu a podívala se na mě.
„Já…já nevím Carmel. Budeme se tím muset prokousat, není to přece tak vážné, ne?“ měla chabý hlas. Neměla v sobě tu charizmatickou a vždy šťastnou Roxy. Pokroutila jsem hlavou, i když to pro mě teda bylo vážné až moc. Byla jsem na dně, na dně dna. Uvězněná ve své hlavě. Nastrčila jsem si sluchátka zpět do uší a nohy vyložila na zbytek sedadla v kupé. Musím se smířit s tím, že svou jedinou lásku už uvidím jen v televizi a uslyším jen předstírat v pořadech svou pravou tvář. S nejlepším letním kamarádem Niallem už nikdy nebudu hrát fifu a nebudeme pít pivo, co mě tak pracně učil. Nikdy nebudeme s Louisem v jednom týmu proti ostatním v těch největších pitomostech od paintballu až po stavění překážkové dráhy. Nikdy neuvidím jak se Zayn povaluje venku u bazénu zatím co já mu peru XS trička. Nikdy nebudu poslouchat s Harrym naše oblíbené skupiny z legendárního rádia, ale to stejně nechci. Je to svině, využil mě jen pro jeho prospěch. Nikdy se nic z toho už nestane. Přiznej si to Carmel. A pomalu to přicházelo. Konec všeho hezkého. 
PROSÍM PŘEČTĚTE SI TOHLE!
Tak tohle je poslední slovo Tiptoe. Je to nečekaně, jak to mélo být a doufám, že to splní moje očekávání. Budu ráda za každý jeden komentář a reakci. Ráda bych komentář od každého, kdo to četl. Moc by mě to nakoplo do dalších FF pokud budete mít zájem :) Děkuju všem, co to četli a co měli trpělivost s vývojem děje. Nejvíc doufám, že to nikoho nezklame. Bylo by mi to líto ale napište váš názor. Třeba si to někdy přečtete znovu, co by mě hrozně těšilo :) To by bylo asi všechno, co napíšu. Teď jsem přišla z práce a umírám :D Děkuju :3 -Cath xxx
(a jestli tady nebudu mít aspoň 10 komentářu tak nic novýho nepíšu protože mě to fakt nebaví! :D napíšu si to sama pro sebe!)