5. Walk: Wasted illusion.

Neptejte se, proč tak dlouhá a proč jsem to nerozsekla na dvakrát. Je to moje rozhodnutí. Snad vám to tímhle vynahradím. Měla jsem psací náladu. Zase po měsících. Vždycky mi příjde, že jsou ty kapitoly něčím jiné, jenom nevím čím. Snad vám udělám radost a vy zas mě radost, že máte radost a zdělíte mi to v komentářích. Jsem moc ráda, že to čte víc lidí, než četlo Tiptoe. Tak jo hoši, balíme! Byla to jen fligna! -Cath xx

„Roxy, asi chci jít domů sama. Jo?“ usilovně jsem se snažila nechat hlas chladný a klidný. Měla jsem pocit, že to Roxy vylekalo, jak moc jsem z toho mimo. Mlčky přikývla a otočila se směrem k vypůjčenému autu. Byla jsem jí nesmírně vděčná. Potřebovala jsem si to projít sama. Každé slovo, které vypustil z úst, jsem si v hlavě stokrát přehazovala. Snažila jsem se změnit význam těch slov, ale jasná šipka ukazovala jen na jedno. Harry mě miluje. To zní tak jednoduše. Není. Nechápu to. Procházela jsem si okolí arény a každou chvíli se obracela, jestli mě někdo nesleduje. Z arény se pomalu začali vytrácet lidé a obklopovali mou osobu jako oblak mlhy. Přes tuto skutečnost jsem se cítila osaměle. Instinktivně jsem k sobě přitiskla malou kabelku a vrhla jsem se prodírat brečícím davem. Koneckonců jsem si taky mohla pobrečet a všichni by si mysleli, že jsem oddaná těm pěti idolům. Vlastně jsem. Nikdo tam nevěděl, ani jen netušil, že jsem jim někdy stála tak blízko. Koho by to taky napadlo? Taková obyčejná holka co hraje ve smíšeném školním týmu baseball a chodí nakupovat s odměřenou kamarádkou. Kolem se míhalo tolik osobností. Každá s jiným životem, jiným životním traumatem a třeba i stokrát horším problémem, než mám teď já. Oproti nim to je určitě jen drobnost. Nejsem hodna lítosti nebo utěšování. Na světě si to každý zaslouží víc než já teď. Zamířila jsem do blízké zašité kavárničky. Chodívala jsem sem občas, když pršelo. Poblíž arény máme totiž hřiště, kam občas chodíváme hrávat s kámošema baseball mimo tréninky. Usadila jsem se u stolu blízko zdi a pozorně pročítala nápojový lístek. Znala jsem ho skoro nazpaměť. Ani jsem si nevšimla, když přišel číšník. Znala jsem ho od vidění. On taky věděl, kdo jsem.
„Ahoj, dáš si něco?“ pozdravil mě a rozkošně se usmál.
„Uhmm, asi jenom zázvorovej čaj…mimochodem, jsem Carmel. Vidíme se tady poměrně často, proč se nepředstavit?“ nesměle jsem se usmála. Postavila jsem se a podala mladíkovi ruku. Je to přece slušnost ne?
„Franklin, ale říká se mi Frank nebo Franny,“ přijal ruku a potřásl s ní.
„Asi se tady budeme vídat častějš, je to moje oblíbený místo v Londýně…“
„Taky to tady mám rád…proč bych tady jinak pracoval?“ zašeptal a nadzvedl jedno obočí. Usmála jsem se a on to pochopil asi jako pokyn pro odchod. Vytáhla jsem si mobil z kabelky a čekala až se obrazovka rozsvítí. Na uzamčené tapetě jsem měla upozornění na tři zprávy a hovor. Přejela jsem prstem po hladkém povrchu a najela si do zpráv. Jedna byla od Mirandy.

   Ahoj. Právě jsem viděla profesora Sheklblota s Tricky Broothovou. Ten se z toho tak lehce nedostane. Hlavně se ním nenech svést i ty prosím tě. Xx.

Nevěřícně jsem kroutila hlavou a klikla na další zprávu. Roxy.

   Uvidíme se zítra? Víš, Louis nás pozval na Niallovu narozeninovou oslavu. Bylo to tak narychlo, ani jsem ti to nestihla říct. Jenom…se ozvi. Pusu x

Vyděšeně jsem se rozhlédla po okolí a klikla na poslední zprávu. Neznámé číslo. Očekávala jsem nejhorší. To, na co jsem čekala tak dlouho.

Heyyyyy. Co ten odchod? Tak dlouho jsem tě neviděl a tohle je všechno? Doufám, že se zítra ukážeš na té pařbě. Moc se mi tam nechce, ale je to pro mě. Očekávám tě. Niall xx

Vydechla jsem si. Poznám jeho slova a tohle určitě psal on. Uložila jsem si číslo a hned mu odepsala. Fank mi donesl mezičasem čaj a já mu s úsměvem poděkovala. Niallovi jsem nějak jemně naznačila, že se tam asi neobjevím, ale pořád mě nutil. Napsala jsem tolik smsek jako už dlouho ne. Za pár hodin jsem se už s úsměvem vybrala domů. Nemůžu tady přece být celou noc. Rozloučila jsem se s Frankem a on byl tak ochotný a chytil mi taxíka. Doma už jsem si jen poslala pár sms s Niallem a s příslibem, že se na jeho párty objevím, usnula.

Ani nevím, co se mi zdálo. Hned po probuzení se sen rozplynul ve slunečních loučích, co se snažily vyškrabat do okna. Cítila jsem se neobyčejně svěží. Vyskočila jsem energicky z postele a prohlédla svou tvář v zrcadle. V neforemném tričku jsem vypadala jako zabalená ve stanu. Usmála jsem se na sebe. Napsala jsem Roxy smsku, že má ke mně přijet okolo osmé. Jedeme pařit. Niall mi udělal tak skvělou náladu, že tam prostě musím jet. Harry ať se zakope. Nechci s ním teď mluvit. Nejdřív si to potřebuji promyslet. Možná by ale teď byla už lepší doba s ním mluvit. Nemám úplně jasno, jestli k němu taky něco cítím nebo to je jen nevědomost a potřeba něčeho, co nevím co je. Nerozuměla jsem sama sobě. Navlékla jsem na sebe boty a vlasy jsem si dala do gumičky, aby mi nelezli do očí. Skočila jsem si jen pro pár skořicových šneků do pekárny naproti. Doma jsem si pak udělala kafe a vydatně se nasnídala. Mělo by se to počítat spíš jako oběd. Po dlouhé době jsem byla opravdu šťastná a přitom bych neměla. Neměla bych být šťastná, protože se kvůli mně jeden člověk trápí. Nedělá mi to dobře, ale nevím, co mám udělat. Co bych mu asi tak měla říct? Radši ho nechám v naději, že ho mám taky ráda, než abych mu narovinu řekla, že to nemá smysl. Ani kamarádství by z toho nebylo schopno vzrůst. Odolávala jsem pokušení si zaběhnout ještě pro jeden kus lahodného pečiva a radši jsem si vybírala šaty na večer. Ještě pro Nialla nemám dárek, tak musím začít trochu dřív. Našla jsem si vhodný outfit a po hodině ležení u televize se sebrala a šla koupit dárek. Tuto úlohu jsem považovala za splněnou, když jsem ve výloze uviděla postavičku Nialla s hlavou na pružince. Kývala se zprava doleva. K tomu jsem přibalila pár druhů cukrovinek a ručně psaný dopis zrýmovaný do vtipné básničky. Celé odpoledne jsem se sama bavila. Možná se ve mně za ten čas nahromadilo tolik štěstí, že jsem to musela upustit. Nemohla jsem myslet na Harryho. Někde v hloubi duše jsem se bila za to, co mu způsobuji, ale nějak se to nedostávalo do popředí. Doma jsem vykonala pár posledních úprav a potom už jen čekala, až Roxy zatroubí s autem, které si zas ukradla od nějakého z kamarádů. Nemusela jsem čekat dlouho. Třikrát zatroubila a já nadšeně vyskočila z gauče. Byla jsem schoulená v divné poloze, proto jsem trochu ucítila ostrou bolest v noze, když dopadla na zem. Psaníčko jsem si vzala do jedné ruky, ještě jsem tam nacpala mobil, a dárek do druhé. Vyřítila jsem se ze dveří a zamknula. Roxy seděla na sedadle spolujezdce a kontrolovala si nehty.
„Nazdar nádhero!“ zakřičela jsem na ni kufrem, když jsem nakládala dárek.
„Co ta pozitivní nálada? Nemělas náhodou brečet a žrát gumový hady?“ otočila se na mně se zdvihnutým obočím. Jen jsem se zasmála a zabouchla kufr. Nasedla jsem na místo řidiče ani nevím proč.
„Proč vlastně řídím já?“ optala jsem se do boku a zapínala si pás.
„Tohle auto je úděsný. Neumím to řídit…“
„A to si myslíš, že já si povedu líp? Aha, to zní jako plán!“ zasmála jsem se a nastartovala klíčkem. Naštěstí jsem nemusela couvat, bod pro mě.
„Tak řekni, kdo tě tak rozjasnil, sluníčko?“ Roxy neměla na tváři ani stopu po úsměvu. Jen se podezřele dívala po mém oblečení.
„Ne, nevím ani proč. Psala jsem si s Niallem a prostě mi udělal dobrou náladu…“
„Necítíš se vůči Harrymu třeba špatně?“ zvedla jedno obočí a na moment si přestala obhlížet svoje nehty nalakované na zeleno.
„Proč bych měla? Miluje mě…no a co? Hodně lidí mě miluje, jenom mi to neřekli…“ pronesla jsem ironicky. Vzdechla jsem.
„Jasně že se cítím blbě a tupě ale nevím…cítím se jako novej člověk…“ v ten moment jsem byla ráda, že se soustředím na cestu a ne na Roxyn pohled.
„Budeš se s ním večer bavit? Předpokládám, že tam bude…“
„Uvidím, jak se vyvine situace…nemůžeš všechno plánovat, zlato!“ naklonila jsem hlavu a usmála jsem se.
„Řekni mi, ale, co bych mu měla říct? Já nemám úplně jasno vtom, co bych mu měla říct? On mi už všechno řekl a teď jsem na řadě já…Asi jsem včera udělala hloupost, ale to už se nedá opravit…udělala bych to stejně. Nemiluju ho…teda možná o tom jen nevím…ale zatím o tom nemám tušení, že by se něco takovýho ve mně dělo…“ vychrlila jsem na Roxy hroudu informací.
„Tak mu prostě řekni, to co teď mně. Že v tom nemáš jasno a nechceš ho ranit dál…to určitě pochopí. Není přece žádnej slaboch…Drsňák po všech frontách! Já bych teda do něho šla, kdyby mi řekl, že mě miluje…o tom žádná!“
„To nejde Roxy…nemůžu to udělat…taková svině snad nejsem, ne?“
„Jak chceš, ale musíš s ním mluvit…dej mu naději!“
„A víš, že tohle právě nechci? Dávat mu naděje na něco, co třeba není pravda?“

„Hele tady zaboč do leva a dělej si, co chceš. Jenom mi ho je líto. Mám s ním mluvit já? Budeš si pak připadat líp? Nebudeš…akorát si bude myslet, že seš slaboch ty!“
„Dobře, uvidím, jak se bude tvářit. Třeba mě už bude nenávidět. A mimochodem, cos koupila Niallovi?“
„Nechala jsem udělat naši společnou fotku z Polaroidu na velkej plagát. Určitě ho to potěší, co ty?“
„Že mě tohle nenapadlo! Sama uvidíš…taková blbost!“ smála jsem se sama na sobě. Už jsme viděla resort, kde se party konala. U brány byla ochranka. Stáhla jsem okýnko a na muže se usmála.
„Dobrý večer slečny, jméno?“ zaduněl jeho hlas v studeném vzduchu. Trochu se ho nahrnulo i do vyhřátého auta. Na kolenou se mi začala tvořit husí kůže.
„Carmel Buschanell, mělo by to tam být!“ snažila jsem se nahlédnout do jeho desek ale neúspěšně.
„Hmm, a druhé jméno?“ sklonil hlavu aby viděl na Roxy. Zamávala mu. Asi přeslechla otázku. Zasmála jsem se a odpověděla jsem mu.
„Dolinda Jean McKinny!“ zasmála jsem se znovu. Vždycky mě dostane Roxino jméno. Nemá konkurence. Chlap se zamračil a znovu zabořil pohled do desek.
„Není, máte identifikační číslo?“ zeptal se hrubě a ohlížel se za naše auto. Stála tam fronta dalších, dražších aut.
„Ah panebože nemáme identifikační číslo! Jsme jejich kamarádky Carmel a Roxy tak nás už pusťte dovnitř nebo vám nakopu tu vaši prý svalnatou prdel! Spíš bych tomu říkala tuk a sádlo, ale budiž!“ rozkřikla se Roxy po celém autě. Vypadala naštvaně, ale já jen vybuchla smíchem. Muž se ještě víc zamračil a zaklapl desky.
„Nejste v domě vítány. Odjeďte prosím!“ rozkázal a už se přesouval k dalšímu autu.
„Počkejte! Jsme pozvané! Ověřte si to u kluků!“ řvala jsem ale marně. Chlap se neotočil.
„Ah idiot!“ hekla Roxy a opřela se do sedadla. Otočila jsem auto a přitom ještě chlapovi uštědřila jeden úšklebek.
„Zavolám Niallovi, ať pro nás dojde. Nemám náladu na toho páprdu v černých monterkách!“ vytáhla jsem mobil z přeplněného psaníčka a našla Niallovo číslo. Párkrát to zazvonilo, až to zvedl.
„Carmel? Už jste tady?“ zakřičel do mobilu. Vevnitř byl hluk. Slyšely jsme to až sem. Do zahrady před domem se míhala barevná světla z oken. Někde z okolí mobilu Nialla jsem slyšela hlasité vyprsknutí. A následně zkomolená slova. Ona je tady? Věděla jsem přesně, kdo to řekl. Nemohla jsem určit tón, jaký ta věta obsahovala, ale moje nálada najednou klesala.
„Nejsme…teda vlastně jo ale vaše TLUSTÁ ochranka nás nechce vpustit! Nemůžeš pro nás dojít nebo něco?“
„Joo, v klidu dojdu tam za minutku.“
„Díky moc…“ smutně jsem složila. Ona je tady? Ona je tady? Ona je tady? Co to mělo znamenat? Zařadili jsme se přesně do fronty tří aut a čekaly na Niallera. Viděla jsem, jak jeho energicky rozházená hříva letí po trávníku až k bráně. Ochranka ho pustila jen na metr od brány. Hledal nás v davu aut.
„TADY!“ vystrčila Roxy hlavu z auta a mávala, jakoby jí šlo o život. Niall na nás mávl a hned něco říkal ochrance. Ti přikyvovali a nakonec nás pustili přednostně. Vítězoslavně jsem se zašklebila na toho muže v černém a v klidu vjela dovnitř. Zaparkovala jsem dost nemotorně. Vzaly jsme věci a Niall k nám zatím doběhl. Objali jsme se a on nás pozval dovnitř. Narozeniny už sice měl, ale oslava se konala až teď. Vzpomněla jsem si, co se stalo tehdy po Liamově oslavě ale radši jsem tu myšlenku zahodila daleko pryč. Popřály jsme mu a dárky odložily na hromadu dalších. Přivítala jsem se s Louisem a Zaynem. Dokonce i s Liamem a jeho holkou. Danielle byla vážně pěkná takhle z blízka. Žádná žárlivost tady není na místě. Byla jsem s tím naprosto v pohodě, i když byl Liam samozřejmě k sežrání, jako vždycky. Najednou se místo zad v bílém tričku objevila jeho tvář. Řekla jsem, že jdu pro pití a radši co nejdříve odešla. Panika se mě zmocňovala čím dál víc. Celý večer jsem se mu snažila vyhýbat. Okolo jedenácté hodiny jsem pochytila kousek rozhovoru za dveřmi. Přitiskla jsem na ně nenápadně ucho a poslouchala.
„Proč jste ji pozvali?“
„Chtěli jsme vám dát ještě šanci, ne?“
„Šanci? Když se na mě podívala, jednou za večer, vypadala, jakoby mě chtěla zabít!“
„Tak si s ní promluv…“
„To nemá cenu, kámo…vůbec nemusím ztrácet čas.“
Dveře se rozletěli a já jen na poslední sekundu stihla uskočit a předstírat že jen procházím. Harry vypadal zaraženě a překvapeně zároveň.
„A-ahoj…“ rychle jsem převracela oči na cokoliv jiného.
„No vidíš! Tady je! Bavte se!“ vyběhl z dveří i Louis a bouchal nás po ramenech. Musela jsem přiskočit blíž k Harrymu. Hned po Louisově odchodu jsem ale zase o krok ustoupila. Harry si strčil ruce do kapes a čekal. Panika vzrostla na maximum. Skoro jsem si dodřela ruce nehty do krve. Jen jsem cítila, jak se mi do malých ranek dostává slaný pot, a zasyčela jsem. Někdy si dokážu nevědomě ubližovat. Prohlédla jsem si ruce. Z ranky na palci vytékala pomalinku červená tekutina. Harry pohotově chytil mou ruku a starostivě si ji pár sekund prohlížel.
„Měla by sis to umýt…“ pronesl chladně. Sám nevěděl, jak se má chovat. Ani nevím, jak jsem tu větu dokázala dostat z hlasivek, ale prostě se to stalo.
„Půjdeš se mnou?“ zeptala jsem se potichu. Pomalu přikývl a vedl mě do koupelny. Když za námi zavřel dveře. Cítila jsem jeho pohled na mně. Nepodívala jsem se na něho. Cítila jsem, jakoby se mi žaludek převrátil a tekutina se lila v mém nitru. Pustila jsem vodu. Harry se ke mně přibližoval. Opláchla jsem si zeškrabané ruce a pohled nechávala jen v umyvadle. Harry se opřel o pult, ve kterém bylo zasazeno, a čekal, až dokončím práci. Utřela jsem si čisté ruce do bílého ručníku a nechala ho jen tak položený na druhé straně umyvadla, než seděl Harry.
„Měla bych se ti omluvit za ten včerejšek. Je mi vážně líto, co jsem udělala…“
„Já bych se měl omlouvat za to, co jsem ti všechno řekl. Asi jsem to neměl dělat tak narychlo…promiň. Já na tebe jen nechci tlačit, nevím, co mám vlastně cítit.“
„Jo, to já taky nevím. Nechci tě nějak zraňovat. Jenom si nejsem jistá…“ najednou jakoby se mi ta jasná věc vzdalovala. Tak miluje mě nebo ne?  Je to vážně tak, jak jsem si myslela?
„Nejsem si jistá, jestli jsme na tom stejně. Jestli to je vůbec možný. Myslím si, že by to chtělo ještě promyslet…“ koupelna upadla do ticha. Jen se občas ozval zvuk známé písničky ale to je vše.
„Dáš mi tvoje číslo?“ řekl najednou a vytahoval mobil.
„Jen pro jistotu…chci ho mít, prosím. Jestli ti to teda nevadí?“
„Ne, ne vůbec ne. Asi bych se s tebou chtěla víc skamarádit než…no prostě chci být tvoje kamarádka jo?“
„Uhm…“ přikývl trochu zklamaně a ťukal si číslice do mobilu. Viděla jsem, jak si mě ukládá jako Carmel se srdíčkem. Kýč se nezastaví. Usmála jsem se a opustila koupelnu. Vyšel za mnou.
„Jenom bych už měla jít. Chci si to všechno ještě promyslet a ráno vstávám do školy,“
„Ale zítra je sobota…“ Saaakra odhalil mě!
„No jo, já chtěla říct na trénink. Tak se měj a vážně…uh asi nic. Ahoj.“ Otočila jsem se a rychle letěla z domu. Bylo to takové to nucené povídání. Cítila jsem se vážně trapně. Napsala jsem Roxy sms že jdu domů. Naštěstí měla klíče od auta ona a ne já. Nasedla jsem do taxíku a jela do mého útulného bytečku. Co se to zas stalo? Nemůžu s ním pomalu ani mluvit a dala jsem mu moje číslo? Bude mě balit po telefonu, nebo co si myslím? Dala jsem mu tím tu naději, kterou jsem nechtěla? Věděla jsem, že to byl špatný krok a zas a znovu jsem si to vyčítala.