7. Walk: Scary love

Za počet komentářu, jak jsem slíbila, přidávám další kapitolu. Je přednastavená, protože budu pravděpodobně v práci. Rozhodla jsem se, že napíšu jeden článeček o sobě. Taková 60ti denní challenge v jednom článku. Po jednom dni by mně to nebavilo. Bude to v záložce About us. Teď ke kapitole. Je celkem pěkná. Opět očekávám aspoň těch 5 komentářu a až přijdu z práce si je hezky přečtu! :D

Byl to Louis.
„Louisi?! Jste v pohodě?“ šáhla jsem po telefonu první. Ozvalo se chrčení a potom i známky hlasu. Znělo to jako splachování.
„Roxy?“
„Tady Carmel! Teda i Roxy. Louisi, co se stalo?!“
„Ehm…tady Zayn. Louis mi nějak podstrčil jeho mobil a on má nejspíš můj. Jsem zavřenej na záchodech v letištní hale, musíme se nějak procpat k našemu Gateu ale ztratil jsem ostatní. Nikdo mi to nezvedá!“ panikařil Zayn. Dala jsem ho na reproduktor a napjatě jsme poslouchaly.
„Volala jsem s Niallem ale najednou mi vypadl…“
„Je to tady šílený! Naprostá apokalypsa! Nemáme ochranku a lidi nás válcujou všude, kam se podíváš!“
„Zayne?! Teď mně poslouchej, jo?“ vzala situaci do rukou Roxy.
„Zůstaň tam, kde seš! Někoho pro tebe pošlou, neboj. Hlavně buď ticho a snaž se spojit s někým z bandy. Za chvilku ti brnknu, tak buď fit!“ a složila. Vytočila informace světa, nebo tak něco. Nevím, jak se to přesně jmenuje.
„Dobrý večer, u telefonu Roxy McKinny. Potřebuji spojit s New Yorským letištěm…..Co? A jak mám vědět který to je?! Asi to největší!“ chvíli čekala a potom se zase ozvalo huhlání z reproduktoru.
„Dobrý večer! Roxy McKinny. Prosím vás, máte právě nějaký let do Londýna? Asi tak za hodinu?“ ptala se celkem profesionálně. Koukala jsem na ni s otevřenou pusou. Zkus zavolat Niallovi! Naznačila mi pusou. Vyjednávala něco dalšího a já to chtěla slyšet. Niall mi to nebral. Asi ztratil mobil někde v té bandě lidí. Poslední číslo byl Harry. Louisův mobil má Zayn a jiné číslo nemáme. Zmáčkla jsem zelené tlačítko se sluchátkem. Tu tu tu.
„Příjem!“ zahlásil hlasně Harry. Vydechla jsem úlevou. Až se mi nahrnuly slzy do očí.
„Panebože, žiješ? Kde seš?“ spěšně jsem se ho ptala. Drze se zasmál.
„Jo, jo ale chybí nám Zayn. Nebere nám nikomu mobil! Je to idiot. Vždycky vyšiluje, jak kdyby se děla nějaká světová katastrofa. A počkej! Vidím ho. Táhne ho sem nějakej cápek v kožené bundě…asi bude teplej…“ hodnotil situaci přes telefon.
„Super…dobře…takže je všechno v pohodě?“ stydlivě jsem si tahala za pramen vlasů, co mi padal do obličeje. Zase se zasmál. Ale teď tak mile. Představovala jsem si jeho obličej. Ďolíčky v tvářích a řady bílých zubů.
„Jo, myslím, že žijeme. A jak se máš ty? A Roxy?“ dodal rychle. Tiše jsem se zasmála na tom, jak se chová a podívala se na Roxy. Nadzvedla zvědavě obočí a pusu skroutila do divného drzého úsměvu. Věděla, že volám s Harrym. Pravděpodobně jsem se červenala i na chodidlech.
„No víš, Roxy jede pryč…“ vstala jsem z gauče a přešla do ložnice. Roxy nechápavě zamávala rukou, že to chce taky slyšet, ale já jen zabouchla dveře a lehla si na postel.
„…tak jsem smutná. Bude mi chybět…“ zamračila jsem se sama na sebe. Nebudu ze sebe dělat chudinku. Proč vlastně mluvím o sobě. Ptal se na Roxy. Sice jen proto, že nechtěl působit dojmem, že mu chybím a zajímá se o mě ale to je vedlejší.
„Roxy je z toho asi taky zničená!“ přidala jsem k první větě. Cítila jsem se tak trapně. Proč se tak chovám sakra. Po telefonu je to úplně něco jiného, než naživo. Když mu koukám do těch zelených očí a vidím jeho tělo naživo.
„Chápu…na to není nic, když ti někdo chybí. Taky to cítím dost často. Je to skličující…“ slyšela jsem šustění. Asi ze sebe odhodil pytlík chipsů a odešel někam mimo doslech zbytku.
„Jo…“ už se mi hrnuly slzy do očí. Cítila jsem, jak mi bude Roxy moc chybět. Dlouho jsme mlčeli.
„Brečíš? Car prosím tě nebreč…nemám rád, když brečíš…připomíná mi to…víš co…“ ztišil hlas. Asi byl blízko kluků.
„Bude mi tak strašně moc chybět, Harry!“ poprvé od té doby jsem ho oslovila přímo jménem. Nebo to tak bylo jen v mé hlavě. Vzlykala jsem mu do telefonu. Nechtěla jsem, aby to slyšela Roxy.
„Já to vím, nebreč Carmel. Já...uh…musím už jít. Musíme do letadla… Ehm, brzo se uvidíme…“ zaváhal, jestli to má říct.
„Jo, dobře. Dáš mi ještě na chvilku Nialla?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.
„Jo, jasně…“ řekla úplně jiným hlasem. Takovým chladným. Zarazilo mě to. Rychle jsem třepala víčky a přemýšlela, proč tak rychle změnil tón.
„Karamelko?“ zašveholil Niall a zasmál se. Naprosto miluju jeho smích.
„Niallere! Co se stalo? Vypadls mi! Myslela jsem, že tě ušlapali!“
„Mobil mi spadl někam do davu. Pravděpodobně se rozcákal na kousky. Takže to je jedno. Aa ne počkej…spadl Liamovi do boty. Dobrý, jsme zachráněni. Žádná apokalypsa nebude!“
„Bude! Zayn předpovídal. Dramatizoval a…“
„Heeej! Já se jenom trochu vyděsil!“ zařval do telefonu Zayn. Zasmáli jsme se.
„Chybíš mi Caaaaar! Hned jak přiletíme, ta se uvidíme! Jasný?“
„Že váháš! Kdy přiletíte?“
„Pozejtří…dneska letíme do Dublinu, protože let do Anglie byl už obsazenej. Všechny do Anglie obsazený. V Dublinu přespíme a ráno letíme do Londýna.“
„Ten den odlítá Roxy…snad to stihneme. Ráda bych s ní jela na letiště. Tak už běž! A pozdravuj kluky. Uvidíme se brzo, miláčku. Papa!“
„Paaa babe!“
Utřela jsem si ubrečené oči a vrátila jsem se zpět k Roxy. Napůl už spala. To mi vyhovovalo. Zhasla jsem a tím pádem neviděla, jak jsem ubrečená.
„Nemohla jsem napětím usnout. Tak co?“
„Zayn jen moc dramatizoval. Našli se. No, přijedou pozítří a těší se na nás,“ odříkala jsem připravený text. Nechtěla jsem mluvit o Harrym.
„A?“
„Co A?“
„Harry?“
„Uhm…no asi mu chybím…“
„Carmel. Něco ti řeknu. Asi to nebude moc velká novinka, ale JSEŠ ÚPLNĚ BLBÁ! JASNĚ ŽE MU CHYBÍŠ, TY BLBKO!“ hlavu mi dlaní zatlačila do gauče. Rozesmály jsme se.
„A když jsem chtěla mluvit s Niallem…tak mluvil tak chladně…“
„Svatej Hollywoode, vážně začínám pochybovat o tvé inteligenci, zlato. Asi když voláš s klukem, kterej je do tebe bezhlavě zamilovanej a žádáš si k telefonu jinýho kluka, jeho nej kámoše. Žárlivost je svině, Carmel!“ kývala hlavou ze strany na stranu. To mě nenapadlo. Asi jsem vážně blbá. Spakovaly jsme se ke mně do postele a já pořád přemýšlela, proč to teď bylo tak spontánní, mluvit s ním.