11. Walk: Everybody needs somebody to love

Jsem naprosto znechucena minulou kapitolou. Moje spisovatelské sklony byly absolutně mimo. Tahle je snad lepší, prožitější a taky se zaobírá více jednou situací, než sto dalšími. Poprosila bych komentáře a tak mě napadlo kdybych založila třeba účet na twitteru abych vám dávala vědět denně kdy bude kapitola nebo spoilery atd... Ok tak dejte vědět do komentářu a teď už budu přidávat častěji. :) -Cath

Už u vchodu do domu jsem slyšela píšničku Can’t touch this od Mc Hammera. Nějaká retro párty? Vešli jsme teda dovnitř. Nějaký chlap jamoval u kuchyňské linky a dodělával ovocné mísy. Vyděsila jsem se tak jsem se nevědomě zastavila. Kluci šli dál a zdravili se s ním.
„To je Andy, Liamův kámoš. Ta holka co teď přišla je Chelsea, jeho rádoby přítelkyně…“ zašeptal mi Harry přes rameno, až jsem se střásla. Povzbudivě zvedl obočí a usmál se. Vykročila jsem teda za ním.
„Čus Car! Já su ten slavnej Andy!“ objal mě. Jen jsem se nervózně usmívala.
„Joo a tohle je Chels!“ přitáhl k sobě vysokou dívku a objal ji kolem pasu. Zachichotala se. Panebože.
„Ahoj, já jsem Carmel“
„Ne, to je naše Karamelka!“ objal mě zezadu Niall. Teď jsem se pro změnu zasmála já. Ouch, trapný moment. Nějak sem začalo proudit více lidí, tak jsem se vytratila. Z velkých beden u zdí se začaly ozývat první tóny písničky od Michaela Jacksona.

 
„Dáš si drink Car?“ zeptal se Niall.
„Uhm, v pohodě dokážu si objednat i sama. Bav se, máš tady určité kupu kamarádů!“ vyslala jsem ho do davu lidí. Pohledem se mnou pořád byl, dokud si ho neodchytila nějaká bruneta. Určitě musí být šťastní, že se jim takhle poštěstilo. Mají hromadu kontaktů a sbíhají se nejlepší manažeři, aby si je ukořistili pro sebe. Určitě teď táta někde vyjednává smlouvu co s nejvyšším platem. Budou mít zase všechno zpátky. Auta, hotely, SBS, nová alba, turné a fanoušci je nebudou válcovat na ulicích. Musí teď být obzvlášť opatrní, aby je nikdo nepoznal.

Rozhodla jsem se teda aspoň jeden drink si dát. Nějaký míchaný nápoj z baru mi neuškodí, ne? Prodírala jsem se mezi těly lidí, co jsem nikdy neviděla, ale oni na mě koukali divně. Někdo si dokonce pošeptal informace s jiným. Zábava ale neustala. Jen jsem byla sledována více zraky, než bych chtěla. Je ze mě celebrita, i když mi to není moc příjemné.

Za barem stepoval Andy se šejkrem v rukách. Široce se na mě usmál a naznačil lidem u baru, ať mi udělají prostor. Kdo by řekl, že má Louis doma i bar. Já teda ne.
„Zdravíčko Carmel, co si dáš?“ zeptal se. Přes hudbu jsem mu sotva rozuměla. Hlučně tady hráli retro písničky a pomalu se to dostávala do nějakého stylu, co radši ani neznám. Jenom jsem pro Andyho pokrčila rameny a on se drze zasmál.
„Udělám ti mou specialitu!“ informoval mě a začal si házet věci do šejkru. Měla bych se bát? Andyho znám sotva hodinu. A…
„Carmel…“ uslyšela jsem z pravé strany přicházející hlas. Trhla jsem sebou a zaostřila na člověka, co mě oslovil. Keyton.
„A-ahoj!“ mávla jsem rukou. Z něho jsem prostě vždycky nervózní. Je to kus, nebudeme si lhát a v tom obleku. Ah. Nikdy jsem ho tak nevídala. Vždycky to byl ten ve vysokých botách a tričku s dlouhým rukávem. Občas se tam objevila nějaká čepice nebo klobouk.
„Vyhýbáš se mi, zlato?“ zeptal se škádlivě a napil se ze skleničky, co měl celou dobu v ruce.
„Já? Pfff, proč bych..ne!“

Jo. Vyhýbám.

Zasmál se. Přišla jsem si tak nesvá.
„Můžu tě pozvat na drink?“ zeptal se právě, když mi Andy podával skleničku s červenou tekutinou a mrkl na mě.
„Aha, tak třeba jindy. A jak ses vlastně seznámila s takovýma celebritama, co?“ ušklíbl se za skleničkou. Prohrábla jsem si nervózně vlasy. Právě teď se tady nemůže objevit někdo známý a odtáhnout mě pryč, že?
„Dlouhá historie…“ odvětila jsem s falešným úsměvem. Znovu se zašklebil a drze usmál. Začíná mi být dost teplo.
„Asi se půjdu nechvíli posadit ven, uhm…“ ukazovala jsem neohrabaně na nějakou stranu, jen abych mohla být od něho co nejdál. Doufala jsem, nejvíc jak jsem mohla, že mi nenabídne, že půjde se mnou.
„Tak se ještě uvidíme…“ mávl a odešel na druhou stranu. Ztrácel se mezi lidmi ve formálním oblečení. Jsem naprosto propocená. Jeho společnost mi nedělá dobře.

Nadechla jsem se vydýchaného vzduchu a otočila se na druhou stranu, než odešel Keyton. Niall to roztáčel s Louisem na parketu v kroužku lidí. Hledala jsem nějaký východ třeba na zahradu. Jediné dveře, co tu byly. Nenápadně jsem se pootevřela a vklouzla tam. Hudba byla znatelně tichá, když jsem zaklapla dveře zpět. Byla jsem v dlouhé chodbě s červenými tapetami. Bylo tu několik dveří. Postupně jsem je otevírala. Pokoje, herna a další místnosti, naprosto nepotřebné pro normálního člověka. Přímo na druhé straně chodby byly další velké dveře, asi do další chodby. Vešla jsem tam. Omyl nebyla to chodba. Stála jsem v obrovském proskleném prostoru s hromadou kytek a určitě pohodlných křesílek. Jako kuřácké oddělení v kavárně. Udiveně jsem vzdychla a popošla kousek blíž. Bylo tu šero a jediný zdroj světla byl podsvícený azurový bazén. Našla jsem dvířka a vyklouzla ven. Celkem zima. Věnovala jsem se teda zahřívání rukou s dlaněmi. V těch šatech mi nebylo úplně teplo. Obešla jsem si bazén a posadila se na lehátko. Přitáhla jsem si kolena k bradě a přemýšlela. Dveře třeskly a uviděla jsem tmavou postavu, jak se o ně opírá a mne si hlavu rukama. Až si mě všiml, přišel pomalu blíž. Z dálky jsem viděla vyhublou postavu Zayna. Už na sobě neměl sako a košili měl rozepnutou skoro do poloviny.
„Můžu?“ zeptal se a ukázal na lehátko vedle. Přikývla jsem a hlavu schovala za kolena. Nechtělo se nám mluvit. Prostě jsme zírali do bazénu.
„Co Perrie?“ zeptala jsem se dřív, než bych mohla myslet. Vyděšeně se na mě podíval a skousl si sporní ret. Nazvedla jsem obočí a čekala na odpověď. Zakroutil hlavou. Ajaj. To nebude dobrý.
„Roxy?“ zeptala jsem se potichu a opatrně. Přikývl a taky si schoval hlavu za kolena jako já před chvílí. Sakra. Je mi ho tak hrozně líto. Položila jsem si hlavu a kolena a zase koukala někam za bazén. Naše životy jsou tak složitě spletené do sebe, že to snad není možné. Teď se mi v hlavě motalo několik věcí. Keyton, Harry, Zayn, Roxy, Perrie, škola. Nejradši bych na sobě našla nějaký ventil a všechno to vypustila z napěchované hlavy.
„Víš, eh, já jenom… nebere mi mobil a nevím, co mám dělat, rád bych s ní mluvil…“ zkomoleně vykřikoval a zase šeptal dohromady. Přikývla jsem.
„Já jí zavolám, ok? Třeba se mi podaří jí to někam vysvětlit…ale přiznej si to, není to jen její chyba…“
„Jaká chyba? Nebyla to chyba, a jestli jo, tak moje…“ zlomil se mu hlas.
„Není nic špatnýho, když spolu čas od času spíte, žejo ale, když se do ní zabouchneš, je to horší.“
„Já  ne-“ zastavil se a ohlédl se ke skleníku. Na půl cestě k bazénu stál Harry a zmateně sledoval nás dva.  

 „Andy říkal, že seš tady, jenom jsem chtěl vědět, jestli ti nic není. Tak se uvidíme vevnitř!“ ukazoval rukama zpět a hned i zašel. Tohle bylo divné. Zayn se otočil na mě zase zpátky a vybuchl do smíchu. Zasmála jsem se taky. Harry je tele.
„Je z tebe prostě úplně hotovej. Neztrácej čas, než si ho chytne nějaká jiná kočka!“ varoval mě.
„Nezačínej s tím i ty! Už chápu proč Roxy tak žereš, máte stejný názory!“
„Jo! Ale taky je krásná, chytrá, úžasná a tak, znáš to!“ uchechtl se.
„Měl bys jít dovnitř, máš tam práci a já jdu vlastně taky. Taky tam mám něco na práci,“ zasmála jsem se a pomohla Zaynovi vstát z lehátka. Zapnul si knoflíčky na košili až k předposlednímu a vešli jsme zpět do nedýchatelného prostoru plného lidí, se kterými se nechceme potkat ani ve snu.